Jdi na obsah Jdi na menu
 


Biblický komentář (SDA Bible Commentary) EGW

Ještě se na tom pracuje :) Ale něco už je hotové:

GENESIS

 

KAPITOLA 1.

 

1-3. (Ž 33, 6.9) Zdroj prostředků – Pán Bůh „řekl” a Jeho slovo stvořilo díla ve světě přírody. Boží stvoření je bohatstvím prostředků, které jsou pro Něho připraveny, aby je v každém okamžiku mohl použít podle svého zalíbení (Dopis 131, 1897).

26. (Ef 3,15). Větší rodina – Nekonečná láska – ó, jak je velká! Bůh  stvořil náš svět, aby rozšířil nebe. Bůh touží po větší rodině stvořených inteligentních bytostí (MS 78, 1901).

27. Člověk novým a odlišným druhem – Celé nebe s hlubokým a radostným zájmem sledovalo stvoření světa a člověka. Lidské bytosti byly novým a odlišným druhem, jež byly stvořeny „k obrazu Božímu,” (Gn 1,27) a úmyslem Stvořitele bylo, aby zalidnily zemi (RH Feb. 11, 1902).

29. (Ž 104,13). Ovoce v našich rukou – Hospodin dal Svůj život stromům  a vinným keřům  Svého stvoření. Jeho slovo může dát, nebo zadržet vzrůst ovoci země. Pokud lidé otevřou svou mysl k poznání vztahu, který je mezi přírodou a Bohem přírody, tak jim zazní věrné uznání Stvořitelovy moci. Bez Božího života by zanikla celá příroda. Stvořená díla jsou na Něm zcela závislá, neboť On propůjčuje své životodárné vlastnosti všem přírodním výtvorům. Stromy prohýbající se pod tíhou ovoce bychom měli považovat za Boží dar přesně tak, jako by je On osobně vložil do našich rukou (MS 114, 1899).

 

KAPITOLA 2.

 

2. (Ex 20,8-11). Sedm doslovných dní – Týdenní cyklus se skládá ze sedmi doslovných dní (šesti určených k práci a sedmý vyhrazen k odpočinku) a je stále oznamován během biblických dějin. Má svůj počátek v prvních sedmi dnů – což je velká skutečnost. (3SG 90).

7. (1. Kor 3,9; Sk 17,28). Člověk se nachází pod Božím dohledem – Fyzický organismus člověka je pod Božím dohledem; není jako hodiny, které jsou nastaveny a pak musí fungovat sami od sebe. Srdce bije, puls následuje po pulsu, dech po dechu - a celá bytost je pod Božím dohledem. „vy jste Boží pole, Boží stavba.” (1. Kor 3,9). V Bohu žijeme, pohybujeme se a máme svou existenci. Každý úder srdce a každý dech je vdechnutím Toho, který vdechl dchnutí života do Adamova chřípí – je to oživující vdechnutí všudypřítomného Boha, toho Velkého „JÁ JSEM” (RH Sept. 8, 1898).

(2 Pt 1,4). Účastníci Božské přirozenosti – Hospodin stvořil člověka z prachu země. Učinil Adama účastníkem svého života a Své přirozenosti. Tím, že do něho vdechl dchnutí Všemohoucího, stal se člověk živou duší. Postava Adama byla dokonalá: byl silný, půvabný, nevinný a nesl obraz svého Tvůrce (MS 103, 1903).

Fyzická síla byla dlouho uchována – Člověk vyšel z ruky svého Stvořitele dokonale vytvořen a měl překrásnou postavu. Skutečnost, že po šest tisíc let stále odolával narůstající tíze nemocí a zločinnosti,  je nezvratným důkazem síly odolávání, jíž byl na počátku vybaven (CTBH 7).

8. Adam korunován za krále v Edenu – Adam byl korunovaným králem v Edenu. Byla mu dána vláda nad vším živým, co Bůh stvořil. Hospodin obdařil Adama a Evu inteligencí, jakou nedal žádnému jinému stvoření. On učinil Adama právoplatným vládcem nad veškerým dílem, které vyšlo z Jeho rukou. Člověk, stvořený k Božímu obrazu, mohl pozorovat a oceňovat nádherná Boží díla v přírodě (RH Feb 24,1874).

15. Eden miniaturou nebe – Boží díla v Edenu, jež byla miniaturou nebe, byla pro Adama tématy k rozjímání. Bůh nestvořil člověka pouze proto, aby mohl pozorovat Jeho nádherná díla, ale dal mu také ruce k práci a také mysl i srdce k rozjímání. Kdyby štěstí člověka spočívalo v nicnedělání, potom by Stvořitel nedal Adamovi práci, která mu byla určena. Člověk měl nalézt štěstí jak v práci, tak i v rozjímání (RH Feb. 24, 1874).

16-17. (Gn 1,26; Iz 43,6-7). Po zkoušce mělo být nebe znovu zalidněno – Pán Bůh stvořil člověka ke Své slávě, aby se po prověření a vyzkoušení mohla lidská rodina stát jedno s nebeskou rodinou. Božím úmyslem bylo znovu zalidnit nebe lidskou rodinou, pokud se ovšem prokáže poslušností vůči každému Jeho slovu. Adam měl být podroben zkoušce, aby se ukázalo, zda bude poslušný jako věrní andělé, anebo bude neposlušný. Kdyby obstál v této zkoušce, své děti by učil pouze oddanosti. Jeho rozum a myšlenky by byly totožné s myslí a myšlenkami Božími. Byl by vyučen Bohem jako jeho hospodář a stavitel. Jeho charakter by byl formován podle Božího charakteru (Dopis 91, 1900).

17. (J 8,44; Gn 3,4). Semena smrti jsou dílem satana – Kristus nezasel v organismu semena smrti. Tato semena zasel satan, když svedl Adama, aby jedl ze stromu poznání dobrého a zlého – což bylo vykonáno neposlušností vůči Bohu (Ms 65, 1899; publikováno F.D. Nicholem v „E.G.White and her Critics”).

(Zj 13,8). Trest smrti nebyl vykonán okamžitě – Adam naslouchal slovům pokušitele, a tím, že podlehl jeho našeptávání, padl do hříchu. Proč nebyl v jeho případě vykonán trest smrti ihned? Protože se našlo výkupné. Jednorozený Boží Syn vzal dobrovolně na sebe hřích člověka, aby vykonal smíření pro padlou lidskou rasu. Kdyby nebylo vykonáno toto smířen, nebylo by žádné odpuštění za hřích. Kdyby Bůh odpustil Adamův hřích bez smíření, hřích by byl zvěčněn a byl by uchován navěky s opovážlivostí, která by se projevila bez zábran (RH April 23, 1901).

 

KAPITOLA 3.

 

1-6. Nepřetržitá řada pádů – Pokud by lidstvo po vypuzení Adama z Edenu již více neupadalo, pak bychom byli nyní v mnohem lepším tělesném, duchovním i morálním stavu. Ale zatímco lidé naříkají nad pádem Adama, jehož výsledkem byl tak nevýslovný žal, neposlouchají jasná nařízení od Boha, přestože mají Adamův příklad, jímž byli varováni před přestupováním zákona Jehovy. Ó, kéž by se člověk zastavil u Adamova pádu! Avšak po tom pádu následovala celá řada pádů. Lidé nechtějí přijmout výstrahu vyplývající z Adamovy zkušenosti. Holdují chuti a vášním, čímž přímo porušují Boží zákon, a současně stále naříkají nad Adamovým přestoupením, které přivedlo na svět hřích.

Od Adamových dnů až dodnes následuje celá řada pádů, všech druhů zločinu, každý větší, než předcházející. Bůh nestvořil lidskou rasu takovou, jaká nyní existuje na světě: zbavenou zdraví, krásy a morální síly. Mezi lidmi velmi narůstají nemoci všeho druhu. Nejen že to nebylo v souladu se zvláštní Boží prozřetelností, ale je to přímo proti Jeho vůli. Došlo k tomu proto, že lidé pohrdali právě těmi prostředky, které Bůh určil, aby je ochránil od tohoto strašného existujícího zla (RH March 4, 1901).

1. Satan si používá nástroje – V Edenu satan použil hada jako svůj nástroj. Dnes používá členy lidské rodiny a snaží se pomocí všech druhů úskočností a podvodů zatarasit cestu spravedlnosti (jež je určena pro Pánovy vykoupené), tak aby po ní nemohli kráčet (Dopis 91, 1900).

5. Satanova propaganda se nemění – Bůh se neptá na naše mínění a přednosti. On zná to, co nevědí lidské bytosti – budoucí výsledky každého kroku. Z toho důvodu by naše oči měly být obráceny přímo na Něho a ne na světské výhody představované satanem. Satan nám slibuje, že pokud ho budeme poslouchat, dosáhneme nejvyššího poznání. Řekl Evě: ‚Když budete jíst ze stromu zapovězeného Bohem, budete jako bohové.‘ Zkouška, které byli Adam a Eva podrobeni, byla velmi lehká, avšak oni v ní neobstáli. Projevili neposlušnost vůči Bohu a toto přestoupení otevřelo stavidla bídy na našem světě (MS 50, 1893).

6. Podrobeni nejlehčí zkoušce – Jak obrovský byl zájem, se kterým celý vesmír sledoval tento boj,  jež rozhodoval o postavení Adama a Evy! Jak pozorně poslouchali andělé slova satana (původce hříchu), když postavil své vlastní myšlenky nad Boží přikázání, snažíce se svým klamným přemýšlením zbavit Boží zákon významu! S jakou dychtivostí očekávali, zda se tento svatý pár nechá oklamat pokušitelem a podlehne jeho lsti! Ptali se sami sebe: Přenese tento svatý pár svou důvěru a lásku z Otce a Syna na satana? Přijmou jeho klamy jako pravdu? Věděli, že se mohou zdržet jedení ovoce a uposlechnout rozhodné Boží nařízení, anebo také mohou porušit jasný příkaz svého Stvořitele.

Byla to nejlehčí zkouška, jaká jim vůbec mohla být dána, protože nebylo zapotřebí, aby jedli ze zapovězeného stromu. Všechno, co vyžadovaly jejich potřeby, jim bylo poskytnuto (BE July 24, 1899).

Získali jenom poznání hříchu a jeho následků – Kdyby se Adam a Eva nikdy nedotkli zapovězeného stromu, Hospodin by jim udělil poznání – poznání, na kterém by nespočinulo žádné prokletí hříchu, poznání, které by jim přineslo věčnou radost. Jediné poznání, které získali svou neposlušností, bylo poznání hříchu a jeho následků (AUCR March 1, 1904).

Adamův pád je nevysvětlitelný – V čem spočívala síla útoku, kterému byl Adam vystaven, a který způsobil jeho pád? Nebyl to uvnitř přebývající hřích, neboť Bůh stvořil Adama podle Svého vlastního čistého a přímého charakteru. V prvním Adamovi nebyly žádné zkažené zásady ani žádné zkažené náchylnosti či sklony ke zlému. Adam byl tak dokonalý, jako andělé před Božím trůnem. Tyto věci jsou nevysvětlitelné, avšak mnoho věcí, které nyní nemůžeme pochopit, nám bude objasněno, když je uvidíme tak, jak jdou vidět, a poznáme je tak, jak jdou poznat (Dopis 191, 1899).

(Kaz 1,13-18) – Věk za věkem vedla zvědavost lidíi ke hledání stromu poznání. Tito lidé si často myslí, že trhají nejpodstatnější ovoce, když – jako tomu bylo u Šalamounova bádání -  naleznou naprostou marnost a nicotu v porovnání s vědou pravé svatosti, která jim otevře brány Božího města. Lidská ctižádost hledá tento druh poznání, které člověku přinese slávu, sebevyvýšení a moc. Adam a Eva byl tak moc ovlivňováni satanem, až se Boží zdrženlivost přetrhla a začala jejich výchova pod učitelem lži, aby mohli mít poznání, které jim Bůh odmítl dát – poznání následků přestoupení (MS 67, 1898).

Pád přetrhl zlatý řetěz poslušnosti – Adam podlehl pokušení. A protože hřích a jeho následky nám byly jasně představeny, můžeme na základě příčiny a následku vidět a poznat, že to není velikost skutku, která stanoví hřích. Ale je to tak, že neposlušnost vůči Boží zjevené vůli je skutečným odmítnutím Boha a odmítnutím zákonů Jeho vlády. ...

Pád našich prvních rodičů přetrhl zlatý řetěz bezpodmínečné poslušnosti lidské vůle vůči Božské. Od té doby není poslušnost pokládána za absolutní nutnost. Lidské nástroje následují své vlastní představy, o kterých Bůh řekl, když mluvil o obyvatelích starého světa, že byly jen zlé (MS 1, 1892).

Pokušení bylo od Adama co nejvíce vzdáleno – Plán spasení byl tak ustaven tak, že když byl Adam podroben zkoušce, bylo pokušení od něho co nejvíce vzdáleno. Když byl Adam pokoušen, nebyl hladový (ST March 4, 1900).

Člověk, svobodná bytost – Bůh měl moc, aby zadržel Adama předtím, než se dotkl zapovězeného ovoce. Kdyby to však udělal, satan by byl utvrzen ve svých obviněních proti Boží vládě, o které tvrdil, že je tyranská. Člověk by pak nebyl svobodnou mravní bytostí, ale pouhým strojem (RH June 4, 1901).

Veškeré podmínky zůstat věrný – Božím záměrem určitě nebylo, aby se člověk stal hříšným. Bůh stvořil Adama čistého a ušlechtilého, bez sklonů ke zlu. Umístil ho v Edenu, kde měl veškeré podmínky pro to, aby zůstal věrný a poslušný. Obklopil ho zákonem jako ochranou (tamtéž).

7. Fíkové listí nezakryje hřích – Adam a Eva snědli ovoce a obdrželi tím poznání, které by nikdy neměli, kdyby poslouchali Boha: zkušenost neposlušnosti  a nevěrnosti vůči Bohu a poznání, že jsou nazí. Zmizelo roucho nevinnosti, ta přikrývka od Boha, kterou je zahalil; a místo tohoto nebeského oděvu si opatřili zástěru z fíkových listí.

To je přikrývka, kterou přestupníci Božího zákona používají od doby neposlušnosti Adama a Evy. Sešívají fíkové listí, aby zakryli svoji nahotu, způsobenou přestoupením. Fíkové listí představuje argumenty, které lidé používají k zakrytí jejich neposlušnosti. Když Hospodin obrací pozornost mužů a žen k pravdě, začínají splétat zástěru z fíkových listí, aby zakryli nahotu duše. Avšak nahotu hříšníka není možné skrýt. Všechny argumenty utkané dohromady všemi, kteří se sami účastní tohoto povrchního díla, přijdou nazmar (RH Nov. 15, 1898).

10-11. Oděni do roucha neznámosti – Kdyby se nestalo, že Adam a Eva projevili neposlušnost vůči svému Stvořiteli, a kdyby zůstali na cestě dokonalé poctivosti, dosáhli by poznání a Boží porozumění. Když však naslouchali hlasu pokušitele a zhřešili proti Bohu, světelný šat nebeské nevinnosti od nich zmizel. A když ztratili roucho nevinnosti, přioděli se temným rouchem neznámosti vůči Bohu. To jasné a dokonalé světlo, které je až dosud obklopovalo, ozářilo každou věc, ke které se přiblížili. Ztráta tohoto nebeského světla způsobila, že Adamovi potomci již nemohli vystopovat Boží charakter v dílech Jeho stvoření (RH March 17, 1904).

15. Adam znal původní zákon – Adam a Eva při svém stvoření obdrželi známost původního Božího zákona. Byl vtisknut do jejich srdcí a byli obeznámeni s požadavky zákona, které na ně byly kladeny. Když přestoupili Boží zákon, padli ze stavu šťastné nevinnosti, stali se hříšníky a budoucnost padlého lidstva nebyla prozářena ani jediným paprskem naděje. Bůh měl s nimi soucit a Kristus vymyslel plán pro jejich záchranu – totiž že Sám ponese jejich vinu. Když bylo vysloveno prokletí nad zemí i člověkem, tak ve spojení s tímto prokletím bylo také dáno zaslíbení, že je zde skrze Krista naděje na odpuštění za přestoupení Božího zákona. Ačkoli šero a temnota visely jako přikrývka smrti nad budoucností, přece však zaslíbení Vykupitele, té Hvězdy naděje, prozářilo temnotu. Adam byl prvním, jemuž Kristus zvěstoval evangelium. Adam a Eva pociťovali upřímnou lítost a žal z důvodu své viny. Uvěřili drahocennému Božímu zaslíbení a byli uchráněni před úplnou zkázou (RH April 29, 1875).

Kristus bezprostřední Ručitel – Jakmile vznikl hřích, byl tu Spasitel. Kristus věděl, že bude muset trpět, přesto se stal zástupcem člověka. Jakmile Adam zhřešil, Syn Boží představil sám sebe jako záruku lidského generace; přitom byl rozhodnut zemřít za ně na kříži Golgoty, aby tak odvrátil rozsudek vyslovený nad těmi, kdo se provinili (RH March 12, 1901).

Nebeský kontinent – Ježíš se stal Vykupitelem světa. Projevil dokonalou poslušnost vůči každému slovu vycházejícímu z Božích úst. Vykoupil Adamův hanebný pád, spojil zemi – kterou hřích odloučil od Boha – s nebeským kontinentem (BE Aug. 6, 1894).           

Spojeni se sférou slávy – I když byla země odloučena od nebeského kontinentu a odtržena od spojení s ním, Ježíš ji znovu spojil se sférou slávy (ST Nov. 24, 1887).

Okamžitý Zástupce – Člověk podlehl satanovu pokušení a udělal to, co Bůh řekl, že by to neměl udělat. Když to udělal, Kristus, Syn Boží, okamžitě stanul mezi živými lidmi a smrtí, a řekl: „Ať trest dopadne na Mě. Chci stanout na místě člověka. Člověk by měl obdržet ještě jednu šanci.” (Dopis 22, Feb. 13, 1900).

Kristus postavil své nohy v Adamových šlépějích – Jaká láska! Jaká podivuhodná blahosklonnost! Král slávy se snížil k padlému lidstvu! Postavil své nohy v Adamových šlépějích. Vzal na sebe padlou lidskou přirozenost, aby svedl boj s tímto mocným nepřítelem, který zvítězil nad Adamem. Přemohl satana a otevřel tím cestu k vykoupení z nemilosti Adamova selhání a pádu všem těm, kteří v Něho uvěří (Redemption; or the Temptation of Christ, p.15).

16-17. Vykonání rozsudku odloženo – Bůh odložil na určitou dobu plné vykonání rozsudku smrti, který byl vyřčen nad člověkem. Satan si namlouval, že navždy zrušil spojení mezi nebem a zemí. Zde se však velice zmýlil a zklamal. Otec odevzdal svět do rukou svého Syna, aby ho vykoupil z prokletí a hanby Adamova selhání a pádu (tamtéž p.17).

17-18. Prokletí padlo na celé stvoření – Celá příroda byla vyvedena z rovnováhy, protože Bůh nedovolil zemi uskutečnit původní záměr, jaký s ní měl. Hospodin řekl, že bezbožní nemají na zemi žádný pokoj. Boží prokletí padlo na všechna stvoření. Každým rokem je to možné pociťovat stále jednoznačněji (MS 76a, 1901).

První kletba byla vyslovena nad Adamovým potomstvem a nad zemí kvůli neposlušnosti. Druhá kletba přišla na zemi, když Kain zabil svého bratra. Třetí a nejstrašnější Boží kletba přišla na zemi za potopy (4SG 121).

Země pociťuje následky prokletí se stále větší zátěží. První lístek, který před potopou opadl a objevil se na zemi, způsobil těm, kteří se báli Boha, velký smutek. Truchlili nad ním tak, jako my truchlíme nad ztrátou našeho zemřelého přítele. V padajícím listí mohli vidět známky prokletí a zániku přírody (4SG 155).

(Ř 8,22) – Hřích na člověka přivedl neodvolatelné následky: zánik, znetvoření a smrt. Dnes je celý svět poskvrněn, nakažen a zachvácen smrtelnou nemocí. Země sténá pod ustavičným přestupováním svých obyvatel (Dopis 22, Feb. 13, 1900).

Hospodinovo prokletí spočinulo na zemi, na člověku, na zvířatech i na rybách v moři. A když se přestoupení stane téměř všeobecným, tehdy se prokletí stane tak rozsáhlé a hluboké, jako je samotné přestoupení (Dopis 59, 1898).

Důkazy Boží neustále lásky – Po Adamově přestoupení Bůh mohl zničit každé rozvíjející se poupátko a každou kvetoucí květinu. Mohl také odejmout jejich vůni tak příjemnou pro smysly. Na zemi poznamenané a zkažené prokletím, v trnitých keřích, v bodláčích, v trní a koukolu můžeme vyčíst zákon odsouzení, ale z příjemných barev a vůně květů se můžeme naučit, že nás Bůh stále miluje a že jeho milost nebyla ze země zcela odňata (RH Nov. 8, 1898).

17-19.  Bůh řekl Adamovi a všem jeho potomkům: ‚V potu své tváře budeš jíst svůj chléb. Od teď budeš muset obdělávat zemi v podmínkách přestoupení a ona ti vydá trní a bodláčí.‘ (MS 84, 1897).

Není takové místo na zemi, kde by nebylo vidět stopy hada, anebo cítit následky jeho jedovatého uštknutí. Celá země je pod svými obyvateli poskvrněna. Prokletí tak narůstá, jak narůstá přestoupení (Dopis 22, Feb. 13, 1900).

18. Křížení přineslo jedovaté rostliny – Ve velké Hospodinově zahradě nebylo ani jedné jedovaté rostliny. Avšak když Adam a Eva zhřešili, začaly růst jedovaté byliny. V podobenství o rozsévači byl Pán otázán: ‚Pane, nezasadil jsi na svém poli dobré semínka? Kde se potom vzala ta planá pšenice? Pán odpověděl: ‚To udělal nepřítel člověka.‘ Veškerou planou pšenici rozesel zlý člověk. Každá jedovatá rostlina je jeho setbou. Jeho vynalézavými metodami křížení nakazil zemi planou pšenicí (MS 65, 1899. [published in F.D. Nichol, E.G. White and Her Critics]).

22-24. [Zj 22,2.14]. Poslušnost je podmínkou jedení ze stromu života – Přestoupení Božích požadavků Adama vyloučilo ze zahrady Eden. Plamenný meč byl umístěn kolem stromu života, aby na něj člověk nevztáhl ruku a nejedl z něj, čímž  by zvěčnil hřích. Poslušnost všech Božích přikázání byla podmínkou jedení ze stromu života. Adam padl skrze neposlušnost - kvůli hříchu ztratil veškerá práva k jedení ze životodárného ovoce stromu, který stál uprostřed zahrady, a z jeho listí, které je ke zdraví národů.

Díky poslušnosti Ježíše Krista je člověku udělena dokonalost charakteru a právo k onomu stromu života. Podmínky k opětovnému jedení ze stromu života jsou jasně představeny ve svědectví Ježíše Krista adresovaném Janovi: „Blahoslavení, kteříž zachovávají přikázání jeho, aby měli právo k dřevu života a aby branami vešli do města.” (Zj 22,14; MS 72, 1901).

24. (Mt 4,4; J 6,63). Před naším stromem života není žáden meč – Slova: ‚Je psáno‘ jsou evangeliem, jež máme hlásat. Před tímto stromem života není umístěn žáden plamenný meč. Každý, kdo chce, z něj může jíst. Neexistuje taková moc, která by mohla zabránit jakékoliv duši jíst ovoce z tohoto stromu života. Každý může jíst a žít navěky (Dopis 20, 1900).

 

KAPITOLA 4.

 

4. Oběť musela být pokropena krví – V každé oběti, kterou přinášíme Bohu, musíme uznat ten veliký Dar, který jako jediný učiní naši službu pro Něho přijatelnou. Když Ábel obětoval prvorozené ze svého stáda, uznal tím Boha nejenom jako Dárce svých časných požehnání, ale také i jako Dárce Spasitele. Ábelův dar byl nejvíce prvotřídní – nejlepší, jaký jen mohl přinést, protože takový byl Pánův specifický požadavek. Kain však přinesl pouze plody země a jeho oběť nemohla být Pánem přijata. Nevyjadřovala totiž víru v Krista. Všechny naše oběti musí být pokropeny krví smíření. Jsme vykoupeným vlastnictvím, které patří Božímu Synu. A jako takoví máme odevzdat Panu svůj vlastní osobní život (RH Nov. 24, 1896).

(Gn 2,17). Přijetí prozatimního Zástupce – Padlý člověk již více nemohl kvůli své vině předstoupit přímo před Boží tvář se svými prosbami, protože jeho přestoupení Božího zákona postavilo nepřekonatelnou bariéru mezi svatým Bohem a přestupníkem. Byl však vymyšlen plán, podle kterého rozsudek smrti padne na Zástupce. Podle tohoto plánu vykoupení musí být prolita krev, protože i smrt musela přijít jako důsledek hříchu člověka. Zvířata přinášená k oběti byla předobrazem na Krista. V zabíjeném zvířeti měl člověk vidět prozatímní naplnění, které je v Božím slově: ‚ Jistě nezemřete… (Redemption; or the Temptation of Christ, p.19).

6. Bůh pozoruje každé jednání – Hospodin viděl Kainův hněv a viděl i jeho opadlou tvář. To nám odhaluje, jak přesně Hospodin pozoruje každé jednání, všechny záměry a cíle, ano, dokonce i výraz naší tváře! Tyto věci vyjadřují - i kdyby člověk neřekl nic - jeho odmítnutí jednat podle Boží vůle. ... Pokud budeš následovat popudy svého odbojného srdce a nebudeš držet na uzdě svou nespravedlivou neposvěcenou vůli, tak ti právem může Hospodin položit otázku: „Proč jsi vzplanul hněvem a proč tvoje tvář opadlá?“ (Gn 4,6). Takový výraz u člověka prozrazuje, že když nemůže člověk jednat podle satanových triků a nápadů, je vyprovokován a může pak projevit pouze ducha, který je podoben Kainovu duchu (MS 77, 1897).

8. Spor nastat musel – Mezi těmito dvěma bratry nemohl existovat soulad a muselo dojít ke sporu. Ábel nemohl dělat ústupky Kainovi, aniž by se nestal vinným tím, že neuposlechl specifického Božího příkazu (Dopis 16, 1897).

Kain byl naplněn pochybností a zuřivostí – Satan, který je otcem nevěry, reptání a vzpoury, naplnil Kaina pochybností a zuřivostí vůči svému nevinnému bratrovi, a proti Bohu, protože jeho oběť byla zamítnuta a Ábelova přijata. V nepříčetné zuřivosti svého bratra zabil (RH March 3, 1874).

15. Kainovo znamení – Bůh dává každému člověku práci.  Pokud se člověk odvrátí od práce, kterou mu dal Bůh, a začne konat satanovu práci a poskvrní své tělo, anebo bude vést jiné ke hříchu, bude jeho práce prokletá a bude na něm vyraženo Kainovo znamení. Smrt jeho oběti bude volat k Bohu tak, jako volala Ábelova krev (RH March 6, 1894).

 

Pokud se někdo, ať už kazatel nebo laik, snaží přinutit nebo ovládat mysl druhého člověka, stává se satanovým nástrojem, konajícím jeho dílo; a v pohledu nebeského vesmíru nese Kainovo znamení (MS 29, 1911).

25. Šét byl ušlechtilejšího vzrůstu než Kain či Ábel – Šét  byl ušlechtilejšího vzrůstu, než Kain nebo Ábel, a připomínal Adama více, než ostatní Adamovi synové. Šétovi potomci se oddělili od bezbožných potomků Kainových. Milovali poznání Boží vůle, zatímco Kainovo bezbožné potomstvo nemělo úctu k Bohu a k Jeho svatým přikázáním (3SG 60).

 

KAPITOLA 5.

 

22-24. Henoch viděl Boha pouze vírou – Viděl [Henoch] Boha vedle sebe? Pouze vírou. Věděl, že Hospodin tam je a pevně se držel zásad pravdy. My máme také chodit s Bohem. Když to budeme dělat, naše tváře budou ozářeny jasem Jeho přítomnosti, a když se budeme setkávat s druhými, budeme mluvit o Jeho moci. Budeme říkat: ‚Sláva Bohu! Dobrý je Pán a dobré je slovo Páně.‘ (MS 17, 1903).

Kristus stálým průvodcem – Můžeme mít to, co měl Henoch. Můžeme mít Krista jako našeho stálého průvodce. Henoch chodil s Bohem a když byl napaden pokušitelem, mohl o tom mluvit s Bohem. Neměl nějaké ‚Je psáno‘ tak, jako máme my. Měl však poznání svého nebeského Průvodce. Učinil Boha svým Rádcem a byl úzce spojen s Ježíšem. Henoch byl díky tomuto jednání poctěn – byl přenesen do nebe, aniž by uviděl smrt. Ti, kteří budou na konci času proměněni, budou těmi, kteří obcovali s Bohem na zemi. Lidé, kteří učiní zjevné to, že jejich život je skryt s Kristem v Bohu, Ho budou reprezentovat celým svým praktickým životem. Sobectví v nich bude vytrženo i s kořeny (MS 38, 1897).

Úsilí přizpůsobit se Božskému obrazu – Kéž si uvědomíme lidské slabosti a kéž vidíme, kde člověk padá ve své soběstačnosti. Pak můžeme být naplněni touhou, abychom byli právě takoví, jaké si nás Bůh přeje: totiž abychom byli čistí, ušlechtilí a posvěcení. Máme hladovět a žíznit po Kristově spravedlnosti. Jedinou touhou duše bude to, abychom byli podobní Bohu.

To je touha, která naplňovala Henochovo srdce. Čteme, že chodil s Bohem. Účelně studoval Boží charakter. Nenásledoval svůj vlastní způsob života, ani neprosazoval svou vlastní vůli, jako kdyby si o sobě myslel, že je plně způsobilým spravovat různé záležitosti. Usiloval o to, aby se přizpůsobil Božskému obrazu (Dopis 169, 1903).

Jak Henoch chodil s Bohem – Když důvěřujete svému nebeskému Otci, že vám pomůže ve vaší nouzi, nikdy vás neopustí. Bůh má nebe plné požehnání, která chce udělit těm, kteří Ho vážně prosí o pomoc, a kterou jim jedině On může udělit. Henoch skrze víru vzhlížel k Ježíši, prosil Ho a věřil každému řečenému slovu, které bylo prověřeno: takto Henoch chodil s Bohem. Zůstával blízko Boha a byl poslušný každému Jeho slovu. ... Byl to obdivuhodný život jednoty. Kristus byl jeho Průvodcem. Bylo to důvěrné společenství s Bohem (MS 111, 1898).

Přebýval v čistém ovzduší – [Henoch] si nezhotovil své obydlí mezi bezbožnými. Neusadil se v 'Sodomě” pod záminkou zachránit ‚Sodomu‘! Spolu se svojí rodinou se usídlil tam, kde bylo ovzduší co nejčistší. Pak čas od času šel mezi obyvatele země s poselstvím, které mu dal Bůh. Každá návštěva u nich pro něj byla bolestná. Viděl a chápal něktaré věci ohledně malomocenství hříchu. Když oznámil poselství, vždycky se vracel do svého ústraní s někým, kdo přijal varovné poselství. Někteří z nich se stali vítězi a zemřeli předtím, než přišla potopa. Někteří však žili tak dlouho pod zkázonosným vlivem hříchu, že již nemohli snést spravedlnost (MS 42, 1900).

24. Nikdy nebyla tak hustá mravní temnota – Henoch chodil s Bohem v době, kdy svaté dějiny svět kolem něj zaznamenaly takto: „I viděl Hospodin, jak mnoho je na zemi lidského zla a že všechno zaměření úmyslů jejich srdce je napořád jenom zlé ” (Gn 6,5). Henochův spravedlivý život byl ve výrazném protikladu vůči bezbožným lidem, kteří ho obklopovali. Jeho zbožnost, čistota a neochvějná bezúhonnost byly výsledkem jeho obcování s Bohem, zatímco bezbožnost světa byla výsledkem následování podvodníka lidstva. Nikdy nebyla a ani nebude taková doba, ve které by byla mravní temnota tak hustá, jako byla doba, kdy žil Henoch životem bezúhonné spravedlnosti (MS 43, 1900).

Henoch – první prorok – Henoch byl první prorok mezi lidmi. Proroctvím předpověděl Kristův druhý příchod náš svět a Jeho dílo pro tuto dobu. Jeho život byl vzorem křesťanské neporušenosti. Pouze svaté rty mohou vyřknout Boží slova obvinění a soudu. Jeho proroctví nenajdeme v knihách Starého Zákona. Nenajdeme ani knihy, které se týkají Henochova díla, ale Juda, Boží prorok, se o Henochově díle zmiňuje (MS 43, 1900).

 

KAPITOLA 6.

 

2. Spoluprací s Bohem se vyhneš Kainovu uctívání – Kdyby člověk spolupracoval s Bohem, nestal by se Kainovým uctívačem. Následoval by příklad Ábelovy poslušnosti. Lidé by uskutečňovali Boží vůli. Poslouchali by Jeho zákon a v této poslušnosti by nalezli spasení. Bůh a nebeský vesmír by jim pomohli udržet Božskou podobu. Byl by zachován dlouhý život a Bůh by měl radost z díla Svých rukou (RH Dec. 27, 1898).

3. (1. Pt 3,18-21). Bůh hlásal skrze Metúšelacha, Noeho a jiné – Bůh jim poskytl 120 let zkušební lhůty. Bběhem této doby jim hlásal poselství skrze Metúšalecha, Noeho a mnoho jiných Svých služebníků. Kdyby naslouchali svědectvím těchto věrných svědků, činili pokání a vrátili se k věrnosti Bohu, nebyli by zničeni (RH April 23, 1901).

Henoch nesl svědectví s neochvějností – Před zničením předpotopního světa Henoch nesl svědectví s neochvějností (RH Nov. 1, 1906).

Lidé slyšeli hlas Noeho a Metúšalecha – Bůh rozhodl, že očistí svět potopou, ale z milosrdenství a lásky dal předpotopním obyvatelům 120ti leté období zkoušky. V té době, kdy byla budována archa, lidé slyšeli varovný a prosebný hlas Noeho, Metúšalecha a mnoha jiných; a každý úder kladiva při stavbě archy byl varovným poselstvím (RH Sept. 19, 1907).

Někteří uvěřili, někteří odpadli – Sto dvacet let hlásal Noe předpotopnímu světu poselství výstrahy, avšak činilo pokání pouze několik z nich. Někteří tesaři, kteří pomáhali při stavbě archy, uvěřili tomuto poselství; zemřeli však před potopou. Jiní lidé, kteří byli získáni Noemem, odpadli (MS 65, 1906).

Mnozí z věřících zachovali svoji víru a zemřeli jako vítězové (MS 35, 1906).

Henochova zkušenost přesvědčivým kázáním – [citace Ju 14-15]. Kázání přednesené Henochem a jeho přenesení zaživa do nebe bylo přesvědčivým argumentem pro všechny, kteří žili v této době. Byl to argument, který se vší mocí mohli používat Noe a Metúšalech, aby ukázali, že spravedliví lidé mohou být zaživa přeneseni (MS 46, 1895).

Spojení s nevěřícími způsobilo nenahraditelné ztráty – Ti, kteří uvěřili, když Noe začal stavět archu, ztratili svou víru díky spojení s nevěřícími, kteří v nich vzbudili veškeré staré vášně k zábavám a okázalosti (RH Sept. 15, 1904).

(1.  Jan 3,8). Kristus bojoval již ve dnech Noeho – „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy.” (1. Jan 3,8). Kristus byl zapojen do tohoto boje již v Noemových dnech. Byl to Jeho hlas, který promlouval k obyvatelům starého světa v poselstvích výstrahy, pokárání a pozvání. Poskytl lidem zkušební lhůtu sto dvaceti let, v níž mohli činit pokání. Oni si však zvolili satanovy klamy a zahynuli ve vodách potopy (RH March 12, 1901).

4. Byla zničena ohromná díla umění a vynalézavosti – Během potopy byla zničena větší díla umění a lidské dovednosti, než jaké zná svět dnes. Díla umění, která byla tehdy zničena, byla daleko větší, než honosná díla umění dnešní doby (Dopis 65, 1898).

Odkud člověk získal tak mnohostranné poznání? Od Hospodina: studováním stavby a zvyků různých druhů zvířat. Každé zvíře je učební knihou a podle toho, jak jsou utvořena jejich těla a podle prostředků obrany, jimiž jsou vybaveni, se člověk naučil zhotovit si nástroje pro každý druh práce. Kdyby lidé věděli, jak moc tehdejších děl umění zmizelo z našeho světa, nevyslovovali by se tak lehkovážně o této temné době. Kdyby viděli, jak Bůh kdysi působil skrze své poddané, vyslovovali by se s větší důvěrou o dílech umění předpotopního světa. Během potopy toho zmizelo mnohem více, než se dnešní člověk domnívá. Když se Bůh podíval na svět, viděl, že rozum, který dal člověku, je převrácený a veškerá představivost jeho srdce je neustále zlá. Bůh dal těmto lidem poznání. Dal jim hodnotné myšlenky, aby mohli uskutečnit Jeho plán. Hospodin však viděl, že ti, které vybavil moudrostí, taktem a úsudkem, využili každou z těchto předností své mysli k sebeoslavování. Vodami potopy odstranil ze země tento dlouhověký lidský rod a spolu s ním zahynulo poznání, které lidé používali jenom ke zlému. Když byla země znovu zalidněna, Hospodin svěřil svou moudrost lidem v omezenější formě a dal jim pouze ty schopnosti, které jsou nezbytné k uskutečňování Jeho velkého plánu (Dopis 24, 1899).

Postupující klamy – S každým následujícím generacem se pravé poznání zmenšovalo. Bůh je nekonečný a první lidé na zemi obdrželi poučení od nekonečného Boha, který stvořil svět. Ti, kteří přijímali poznání přímo od Nekonečné Moudrosti, netrpěli nedostatkem poznání.

Bůh poučil Noeho, jak má vybudovat obrovskou archu, aby on a jeho rodina byli zachráněni. On také poučil Mojžíše, jak má vybudovat svatostánek; jak má být okrášlena svatyně a jakým řemeslným dílem má být ozdobena. Ženy pracovaly s velkou zručností a ozdobily ji stříbrem a zlatem. Pro vykonání díla ke zhotovení truhly smlouvy, svatostánku a nádob ze zlata nebyl nedostatek zručných lidí.

Bůh dal Davidovi vzor chrámu, který měl vybudovat Šalamoun. Pouze nejschopnější muži - návrháři a umělečtí řemeslníci – mohli pracovat na tomto díle. Každý kámen pro stavbu chrámu byl připraven tak, aby přesně zapadal do svého místa ještě předtím, než byl přinesen k chrámu. Chrám byl vybudován bez zvuku sekery a kladiva. Není a nebylo na světě podobné stavby, co se týče krásy, bohatství a nádhery.

Dnes je veliký pokrok, mnoho vynálezů a mnoho strojů nahrazujících práci člověka, které starověcí lidé neměli. Oni je nepotřebovali. ...

Čím déle se země nachází pod prokletím, tím těžší je pro člověka ji obdělávat a učinit ji úrodnou. Protože se země stává stále méně úrodnou a musí být na ni vynaložené dvojnásobné úsilí, vybavil Bůh člověka vynalézavými schopnostmi, aby mohl zhotovit nástroje ulehčující práci na zemi, které sténá pod prokletím. Bůh však nestojí za všemi vynálezy člověka. Satan ve velké míře ovládl myšlení člověka a podněcoval ho k novým vynálezům, které ho vedly k tomu, že zapomněl na Boha.

Dnešní člověk se v žádném případě nemůže svou rozumovou silou srovnávat s lidmi dávnověku. Ztratilo se mnohem více starověkých děl umění, než vlastní nyní dnešní generace. Dovednost a umění těch, kteří žijí v tomto zkaženém věku, se nemůže srovnávat s poznáním, které měli silní lidé, jež žili bezmála tisíc let.

Lidé před potopou žili stovky let, a když měl člověk sto let, byl považován pouze za mládence. Tito dlouhožijící lidé měli zdravého ducha ve zdravém těle. Jejich duševní i tělesná síla byla tak velká, že nynější slabá generace nemůže být s nimi v žádném případě srovnávána. Tito dávnověcí lidé měli téměř tisíc let k tomu, aby získávali poznání. Ve věku 60 až 100 let teprve vystupovali na jeviště života, což je asi doba těch, kteří dnes žijí nejdéle – a ti prožijí svoji krátkou část života a odcházejí pryč. Ti, kteří jsou oklamáni, si lichotí v sebeklamu, že nynější věk je věkem skutečného pokroku a že lidský rod v minulých dobách postupoval vpřed v pravém poznání. Takoví lidé se nacházejí pod vlivem otce lži, jehož dílem vždy bylo proměnit Boží pravdu na lež (4SG 154-156).

Obři před potopou – Při prvním vzkříšení všichni vyjdou v nesmrtelném půvabu, avšak při druhém vzkříšení budou známky prokletí viditelné na všech. Všichni vyjdou ze svých hrobů tak, jak do nich vešli. Ti, kteří žili před potopou, vstanou se svými obrovitými postavami více než dvakrát vyššími, než mají lidé, kteří dnes žijí na zemi. Generace po potopě byla již menšího vzrůstu (3SG 84).

5. Upadali z lehkomyslnosti k odporným hříchům – Máme dějiny předpotopních obyvatel a měst na rovinách. Jejich způsob jednání se zvrhnul z lehkomyslnosti a povrchnosti k nízkým hříchům, které přivolaly Boží hněv v nejhroznější záhubě – tak aby byla země zbavena prokletí jejich nakažlivého vlivu. Sklony a vášně měly nadvládu nad rozumem. Vlastní ‚já‘ bylo jejich bohem a poznání Nejvyššího bylo téměř vymazáno sobeckým oddáváním se zkaženým vášním (Dopis 74, 1896).

Zneužití toho, co je zákonné – Hřích předpotopních obyvatel spočíval ve zneužití toho, co bylo samo o sobě zákonné. Znehodnotili Boží dary tím, že je používali k tomu, aby sloužily jejich sobeckým tužbám. Holdováním chuti a nízkým vášním úplně zkazili jejich představivost. Předpotopní lidé byli otroky satana, kteří se jím nechali vést a ovládat  (MS 24, 1891).

Zničeni zvrácenou chutí – Obyvatelé Noemova světa byli zničeni, protože byli zkaženi oddáváním se zvrácené chuti (ST Sept. 2, 1875).

11. Uctívání a oddávání se vlastnímu ‚já‘ a podporování zločinu – Oddávali se sobeckému požitkářství – jedli, pili, veselili se – a když jejich touhám a vášním bylo zabráněno, uchýlili se k násilným činům a zločinům.

Ve dnech Noeho drtivá většina lidí stála v opozici vůči pravdě a přímo si libovala v rozšiřování lži a klamu. Země byla naplněna násilím. Války, zločiny a vraždy byly na denním pořádku. Stejně tak tomu bude před druhým příchodem Ježíše Krista (MS 24, 1891).

12-13. Noe byl zesměšňován – Před zničením starého světa potopou žili velmi nadaní lidé, kteří byli obdařeni zručností a poznáním. Avšak jejich představivost byla zkažená, protože ve svých plánech a radách odmítali Boha. Stali se moudrými v konání toho, co jim Bůh nikdy nepřikázal, moudrými v konání zla. Hospodin viděl, že takový příklad bude mít zhoubný vliv na pozdější generace a proto vzal věc do svých rukou. Po 120 let jim posílal varování skrze svého služebníka Noeho. Oni však využili dobu zkoušky, která jim byla tak milostivě udělena, k tomu, aby se Noemu vysmívali. Zesměšňovali ho a kritizovali ho. Vysmívali se mu pro jeho zvláštní upřímnost a silné uvědomění si soudu, který - jak hlásal - Bůh jistě vykoná. Mluvili o vědě a o zákonech, které řídí přírodu. Měli z Noemových slov akorát srandu a nazvali ho bláznivým fanatikem. Boží trpělivost byla vyčerpána. Hospodin řekl Noemovi: „Přede Mne přišel konec všeho těla, protože země je plná jejich násilí. Hle, zničím je spolu se zemí. ” (Gn 6,13; MS 29, 1890).

7. (2 Pt 3,10; Zj 14,10). Uhlí a ropa – prostředky pro konečné zničení – Tyto majestátní stromy, které Bůh nechal růst na zemi k užitku obyvatel starého světa, a které používali k vytvoření model a k vlastní zkáze, Bůh uchoval v zemi v podobě uhlí a ropy, aby byly použity jako prostředky jejich konečného zničení. Tak, jak během potopy vyvolal vody ze země jako zbraně své zbrojnice ke zničení předpotopního generace, tak i na konci tisíce let vyvolá oheň ze země, který byl uchován ke konečnému zničení nejenom těch generací, které následovaly po potopě, ale taktéž předpotopního generace, které zahynulo ve vodách potopy (3SG 87).

 

KAPITOLA 7.

 

21-23. Zachováni skrze víru v Krista – Byl to Kristus, který zachoval archu v bezpečí uprostřed burácejících kypějících vln, protože její obyvatelé měli víru v Jeho moc, která je mohla zachránit (RH March 12, 1901).

 

KAPITOLA 8.

 

13. Semena a některé rostliny byly uchovány – Nádherné stromy a kvetoucí křoviny byly zničeny. Přesto však Noe uchoval semena a vzal je s sebou do archy; a Bůh svojí zázračnou mocí zachoval při životě několik nezvyklých druhů stromů a keřů pro budoucí generace. Krátce po potopě vyrašily z mnohých skal stromy a rostliny. Díky Boží prozřetelnosti byla semena roztroušena a vehnána do štěrbin skal a tam bezpečně ukryta pro budoucí použití člověka (3SG 76).

 

KAPITOLA 9.

 

6. Bůh chrání lidská práva – Jak starostlivě Bůh chrání práva člověka! Za úkladnou vraždu dává trest. „Kdo prolévá krev člověka, jiným člověkem bude prolita krev jeho.” (Gn 9,6). Kdyby nějakému vrahovi bylo dovoleno, aby unikl trestu, tehdy by jeho zhoubný vliv a kruté násilí vedlo ke zničení dalších lidí. To by vedlo ke stejné situaci, jaká existovala před potopou. Bůh musí potrestat vrahy. On dává život, a On ho také odjímá, pokud se tento život stane děsem a hrůzou pro druhé lidi (MS 126, 1901).

12. Duha ukazuje Kristovu lásku, která obklopuje zemi – Duha je pečeť a znamení Božího zaslíbení, které bylo dáno člověku, že bouře jeho hněvu již nikdy více nezničí náš svět vodami potopy. Když se díváme na tuto duhu díváme, tak pozorujeme, že jiné než jenom smrtelné zraky se dívají na tuto nádhernou podívanou. Andělé se radují, když se dívají na toto nádherné znamení Boží lásky k člověku. Vykupitel světa se na ni dívá, protože Jeho prostřednictvím byla tato duha učiněna, aby se ukázala na nebesích jako znamení či zaslíbení smlouvy vůči člověku. Bůh se sám dívá na duhu na oblacích a rozpomíná se na svou věčnou smlouvu uzavřenou mezi Ním a člověkem.

Po tomto strašlivém projevu Boží mstící moci, který se projevil při zničením starého světa právě přišlou potopou, Bůh věděl, že u těch, kteří byli zachráněni před všeobecnou zkázou, by se znovu probudil jejich strach a obavy, kdykoli by se kupily mraky, burácely hromy a šlehaly blesky. Kdyby zazněl zvuk bouře a padání deště z nebe, podnítilo by to strach v jejich srdcích z obavy, aby na ně nepřišla další potopa. Ale oni uvidí Boží lásku v zaslíbení: [citace Gn 9, 12-15.]

Noeho rodina pohlížela s obdivem a uctivou bázní smíšenou s radostí na toto znamení Boží milosti, které se klenulo na nebi. Duha představuje Kristovu lásku, která obepíná zemi a sahá až do nejvyššího nebe. Tato láska spojuje lidstvo s Bohem a zemi spojuje s nebesy.

Když se díváme na tuto překrásnou podívanou, můžeme se radovat v Bohu a být ujištěni, že On sám se dívá na toto znamení své smlouvy, a že když se na ně dívá, rozpomene se na děti země, kterým bylo toto znamení dáno. Jejich utrpení, nebezpečí a zkoušky před Ním nejsou ukryty. Můžeme se radovat v naději, že je nad námi duha Boží smlouvy. Bůh nikdy nezapomene na děti, o které pečuje. Jak je těžké pro mysl smrtelného člověka pochopit podivuhodnou Boží lásku a něžnost a Jeho nesrovnatelnou blahosklonnost, když říká: „Když bude na oblaku duha, spatřím ji a připomenu si… (Gn 9,16; RH Feb. 26, 1880).

 

KAPITOLA 11.

 

2-9. Lidé znovu obnovili nepřátelství – Dříve, než byla země znovu osídlena, lidé znovu obnovili své nepřátelství vůči Bohu a nebi. Předávali své nepřátelství svým potomkům, jakoby jejich svatým dědictvím byla dovednost a vynalézavost ve svádění a podněcování lidi, aby pokračovali v nepřirozených válkách. (Dopis 4, 1896).

3-7. Spolčení přineslo vzpouru – Toto spolčení přineslo vzpouru proti Bohu. Obyvatelé roviny Šineár založili své království pro vlastní vyvýšení, ne pro slávu Boží. Kdyby uspěli, vládli by obrovskou silou, odstranili by spravedlnost a zavedli by nové náboženství. Svět by byl demoralizován. Směsice náboženských myšlenek s klamnými teoriemi by měla za následek uzavření dveří míru, štěstí a bezpečí.Tyto domněnky a klamné teorie, uskutečněné a zdokonalené, by odváděly mysli od věrnosti k Božským ustanovením, a Boží zákon by byl přehlížen a zapomenut. Rozhodní lidé, podníceni a puzeni prvním velkým odbojníkem, by odporovali jakémukoliv zasahování do jejich plánů, nebo do jejich špatného způsobu života. Namísto Božských předpisů by ustanovili zákony, které by odpovídaly touhám jejich sobeckých srdcí, aby tak by mohli uskutečnit své záměry (RH Dec. 10, 1903).

 

KAPITOLA 12.

 

1. Abrahám vybrán z modlářského generace – Po potopě začal znovu na zemi vzrůstat počet obyvatel a spolu s ním vzrůstala i bezbožnost. Modlářství se stalo téměř všeobecným a Hospodin nakonec nechal zatvrzelé hříšníky, aby následovali svých zlých cest, zatímco On vybral Abraháma, Šémova potomka, a učinil ho strážcem Svého zákona pro budoucí generace (MS 65, 1906).

Abrahámova rodina zasažena falešnou bohoslužbou – V té době se modlářství rychle zahnízdilo a soupeřilo s uctíváním pravého Boha. Ale Abrahám se nestál modloslužebníkem. Ačkoli jeho vlastní otec kolísal mezi pravou a falešnou bohoslužbou a s jeho poznáním pravdy se mísily falešné teorie a modlářské praktiky, Abraham byl prost tohoto poblouznění. Nestyděl se za svou víru a nesnažil se nijak zakrýt skutečnost, že učinil Boha svou důvěrou. „…tam postavil Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno.“ (Gn 12,8; YI March 4, 1897).

2-3. (Jan 8,56; Gal 3,8). Abrahám viděl přicházejícího Vykupitele – Kristus řekl farizeům: „Váš otec Abraham se veselil, že mohl vidět Můj den;  uviděl ho a zaradoval se.“ (Jan 8,56). Jak mohl Abraham vědět o přicházejícím Vykupiteli? Bůh mu dal světlo týkající se budoucnosti. On se díval dopředu do doby, kdy měl přijít na tuto zem Spasitel, který přikryl své Božství lidstvím. Vírou uviděl Vykupitele světa přicházejícího jako Boha v těle. Viděl, jak z lidského rodu byla sňata tíha viny a byla vložena na Božského Zástupce (MS 33, 1911).

(Ef 2,8). Zachovávání přikázání podle Abrahámovy smlouvy – Kdyby bylo nemožné pro lidské bytosti podle Abrahámovy smlouvy zachovávat Boží přikázání, každá duše by byla ztracena. Abrahámova smlouva je smlouvou milosti: „Vždyť jste spaseni milostí...“[citace J 1,11-12]. Neposlušné děti? Ne! Poslušné všem Jeho přikázáním. Kdyby bylo pro nás nemožné, abychom byli zachovávateli přikázání, proč by pak Bůh činil z poslušnosti Jeho přikázání důkaz, že Ho milujeme? (Dopis 16, 1892).

 

KAPITOLA 13.

 

10-11. Lot vešel bohatý a vyšel, nemaje nic – Lot si vybral nádherně situovanou zemi, která slibovala velké výnosy. Lot do ní vešel bohatý, ale když z ní vyšel, neměl nic  –  takový byl výsledek jeho volby. Je to velký rozdíl, zda se člověk usadí na místo, kde bude mít to nejlepší přispění těch správných vlivů, anebo zda si vybere časné výhody. Je mnoho cest, které vedou do Sodomy. Všichni potřebujeme pomazaný zrak, abychom mohli poznat cestu, která vede k Bohu (Dopis 109, 1899).

Lot byl přesvědčen o svém omylu – Lot si vybral Sodomu za svůj domov, protože viděl výhody, které by tam ze světského hlediska mohl získat. Ale potom, co se tam usadil a stal se bohatým v pozemských pokladech, přesvědčil se, že udělal chybu, když nevzal v úvahu mravní úroveň společnosti, ve které si učinil svůj domov (RH Nov. 14, 1882).

 

KAPITOLA 14.

 

18-20. Melchisedech představoval Krista – Bůh nikdy nenechal sám sebe bez svědectví na zemi. Kdysi Melchisedech představoval Pána Ježíše Krista osobně, zjevil pravdu nebes a zvěčnil Boží zákon (Dopis 190, 1905).

Byl to Kristus, který mluvil skrze Melchisedecha, kněze nejvyššího Boha. Melchisedech nebyl Kristus, ale byl Božím hlasem na světě, zástupcem Otce. A Kristus mluvil skrze všechna minulá generace; Kristus vedl svůj lid a byl světlem světa. Když Bůh vyvolil Abraháma jako představitele Své pravdy, vyvedl ho daleko z jeho země a oddělil ho od příbuzných. Chtěl ho zformovat podle Svého vlastního vzoru, chtěl ho učit podle Svého vlastního plánu (RH Feb. 18, 1890).

20. (Gn 28,22; Lv 27,30). Desátky spadají až do Adamových dnů  – Desátkový systém sahá zpět až za Mojžíšovy dny. Po lidech bylo požadováno, aby obětovali Bohu dary pro náboženské účely před systémem, který byl dán Mojžíšem. Tento systém sahá zpět dokonce až do Adamových dnů. Když se lidé podřídili Božím požadavkům, projevili to ve své oběti vděčnosti za Jeho milosrdenství a požehnání, kterých se jim dostalo. To bylo udržováno během následujících generací a bylo provedeno Abrahámem, který dal desátek Melchisedechovi, knězi nejvyššího Boha. Stejný princip existoval také ve dnech Jóba (ST April 29, 1875).

 

KAPITOLA 15.

 

9-11. Ať nic neposkvrní vaši oběť – Bdi tak věrně, jak to činil Abrahám, aby krkavci nebo nějací jiní ptáci nesedli na tvoji oběť přinesenou Bohu. Každá myšlenka pochybnosti měla být tak střežena, aby nespatřila denní světlo skrze naše ústa. Světlo vždy prchá před slovy, která vzdávají čest mocnostem temnoty (Dopis 7, 1892).

16. Bůh je dlouho snášel Emojrece, protože tam byli dobří lidé – Ve dnech Abrahámových Bůh prohlásil: „Až čtvrtá generace se sem navrátí, protože až potud nebude dovršena vina Emorejců. ” (Gn 15,16). Bůh je v té době nechtěl nechat zničit. V tom je zjevena Boží dlouhoshovívavost. Emorejci byli v nepřátelství vůči Jeho zákonu, nevěřili v Něj jako v pravého a živého Boha. Mezi nimi však bylo několik dobrých jedinců a kvůli těmto nemnohým byl Bůh tak dlouho trpělivý. Staletí později, když se Izraelští vraceli z Egypta do zaslíbené země Emorejce „Hospodin před syny Izraele vyhnal“ (2. Král 17,8). Nakonec podlehli záhubě, protože neustále svéhlavě pohrdali Božím zákonem (RH July 12, 1906).

(Kaz 8,11-12). Odmítnutí světla přivedlo Emorejce do záhuby – Emorejci byli obyvateli Kanánu, a Hospodin zaslíbil tuto zemi Izraelitům. Musela však uplynout dlouhá doba, než bude Jeho lid moci obsadit tuto zemi. Hospodin také uvedl důvod, proč musí uplynout tato doba. Řekl jim, že nepravost Emorejců nebyla ještě dovršena a že jejich vypuzení a vyhlazení nemohlo nastat dříve, dokud nenaplnili kalich své nepravosti. Jejich jednání bylo poznamenáno modlářstvím a hříchem, avšak míra jejich viny nebyla ještě taková, aby mohli být odsouzeni k záhubě. Ve své lásce a soucitu na ně Bůh nechal svítit světlo v ještě jasnějších paprscích. Chtěl jim dát příležitost, aby mohli spatřit dílo Jeho podivuhodné moci a neměli tak žádnou omluvu pro své zlé jednání. To je způsob, jak Bůh jedná s národy. Během určené doby zkoušky uplatňuje dlouhoshovívavost vůči národům, městům i jednotlivcům. Pokud je však jasné, že k Němu nechtějí přijít, aby mohli mít život, tehdy na ně přicházejí soudy. Nastal čas, kdy přišel na Emorejce soud. A taktéž nastane čas, kdy všichni přestupníci Jeho zákona poznají, že Bůh nebude v žádném případě ospravedlňovat vinného (RH May 2, 1893).

 

 

KAPITOLA 18.

 

19. Plnění podmínek přináší požehnání – Kdyby rodiče plnili podmínky, na základě kterých jim Bůh zaslíbil moc, jejich domovy by neopouštělo Jeho požehnání (RH May 21, 1895).

 

KAPITOLA 19.

 

12-14. Sodoma překročila hranice milosti – Sodomští překročili hranice milosti a již jim nebylo poskytnuto žádné světlo před zničením. I kdyby varování prošlo skrze města této roviny a kdyby jim bylo řečeno právě to, co má přijít, kdo z nich by tomu uvěřil? Již nechtěli přijmout poselství a Bůh to věděl; tak tomu bylo i s Lotovými zeti (MS 19a, 1886).

16. Lot ochromen – Lot byl jednoduše ochromen obrovskou pohromou, která právě nastala; byl ohromen žalem při pomyšlení, že má opustit všechno, co mu bylo na zemi drahé (RH Nov. 14, 1882).

 

 

KAPITOLA 22.

 

1. (Jak 1,13). Bůh dopustil jisté okolnosti, aby vyzkoušel – Co je to pokušení? Je to prostředek, kterým ti, kteří tvrdí, že jsou Božími dětmi, jsou zkoušeni a vyzkoušeni. Čteme, že Bůh pokoušel Abraháma a také i dítky Izraele. To znamená, že Bůh dopustil, aby nastaly okolnosti, v nichž by vyzkoušel jejich víru a vedl je k tomu, aby se obraceli k Němu o pomoc. Podobně i dnes Bůh dopouští, aby na Jeho lid přišlo pokušení, aby si lidé uvědomili, že On je jejich pomocníkem. Pokud se v pokušeních k Němu přiblížíme, posílí nás, abychom v nich mohli obstát. Pokud však podlehneme nepříteli tím, že se nepostavíme blízko svého Všemocného Pomocníka, budeme přemoženi. Sami se odloučíme od Boha. Neposkytneme důkaz, že chodíme po Boží cestě. (ST March 12, 1912).

2. Nic není příliš drahé, aby to nemohlo být odevzdáno Bohu – Tento skutek Abrahámovy víry je zaznamenán k našemu užitku. Učí nás velké lekci důvěry vůči Božím požadavkům, jakkoli přísné a těžké mohou být. A kromě toho učí děti dokonalé poslušnosti vůči jejich rodičům i vůči Bohu. Abrahámova poslušnost nás učí, že pro nás není nic příliš drahé, aby to nemohlo být odevzdáno Bohu (ST Jan. 27, 1887).

12. Každý dar patří Bohu – Abrahámova zkouška byla nejtěžší zkouškou, jaká vůbec na člověka může přijít. Kdyby v ní selhal, nikdy by nebyl zaznamenán jako otec věřících. Kdyby se uchýlil od Božího příkazu, svět by byl zbaven podnětného příkladu nepochybné víry a poslušnosti. Tato lekce byla dána, aby zářila po všechny věky. Můžeme se  z ní naučit, že nic není příliš drahé, aby to nemohlo být odevzdáno Bohu. Když se díváme na každý dar tak, že patří Bohu, tak si tímto způsobem zajišťujeme nebeská požehnání. Dávejte Bohu zpět majetky, které vám byly svěřeny; a bude vám svěřeno ještě více. Pokud budete vaše majetky zadržovat pro sebe, neobdržíte žádnou odměnu v tomto životě a ztratíte odměnu v životě, který má přijít (YI June 6, 1901).

Izák symbolem ukazujícím na Krista – Obětování Izáka bylo naplánováno Bohem jako symbol oběti Jeho Syna. Izák byl symbolem ukazujícím na Syna Božího, který byl obětován jako oběť za hříchy světa. Bůh chtěl vštípit Abrahámovi evangelium záchrany lidstva. Abyučinil tuto pravdu skutečností a aby vyzkoušel jeho víru, požádal Abraháma, aby zabil svého milovaného Izáka. Všechna muka, která Abrahám musel vytrpět během této tajemné a strašné zkoušky, měla sloužit k tomu, aby hluboce zapůsobila na jeho pochopení plánu vykoupení padlého lidstva (YI March 1, 1900).

 

KAPITOLA 25.

 

29-34. (Žd 12,16-17). Právo prvorozenství ztratilo hodnotu a svatost – Ezau měl zvláštní silnou touhu po určitém jídle a tak dlouho uspokojoval vlastní ‚já,‘ že již necítil žádnou nutnost odvrátit se od této lákavé a žádostivé pochoutky. Tak moc o tom přemýšlel, že neučinil žádné zvláštní úsilí, aby zkrotil svoji chuť, až dokud její moc nepotlačila každou další myšlenku a úplně ho neovládla. Představoval si, že bude muset velmi trpět a dokonce může i zemřít, pokud nedostane tuto zvláštní lahůdku. Čím více o tom přemýšlel, tím více jeho touha sílila, až jeho právo prvorozenství, které bylo svaté, ztratilo svoji hodnotu a svatost. Pomyslel si: ‚Dobře, když ho nyní prodám, později si ho mohu zase snadno koupit zpět.‘ ... Když se ho snažil koupit zpět, dokonce i za velkou oběť na jeho straně, nebyl schopný tak učinit. ... Důkladně a se slzami hledal pokání. Všechno bylo marné. Pohrdl požehnáním a Hospodin ho od něj navždy odejmul (RH April 27, 1886).

Ezau je příkladem – Ezau prošel krizí svého života, aniž o tom věděl. To, co považoval za záležitost sotva myšlenky, bylo skutkem, který zjevil  převládající rysy jeho charakteru. Ukázal jeho volbu, jeho pravé ocenění toho, co bylo svaté a co měl svatě opatrovat. Prodal své prvorozenství za nevelký požitek, aby uspokojil chvilkovou potřebu, a to rozhodlo o jeho dalším běhu života. Pro Ezaua byl kousek jídla víc, než služba jeho Mistru (Dopis 5, 1877).

Ezau představuje ty, kteří neochutnali privilegia, které jsou pro ně koupené za nekonečně velkou cenu, ale prodali své prvorozenství za uspokojení chuti nebo za lásku k zisku (Dopis 4, 1898).

 

KAPITOLA 28.

 

12. Ti, kteří chtějí stoupat, musí své nohy pevně klást na každou příčku žebříku – Ježíš je žebřík do nebe ... a Bůh nás volá, abychom na tento žebřík vystoupili. Nemůžeme to však učinit, dokud jsme obtíženi pozemskými poklady. Škodíme si, když naše pohodlí a osobní výhody stavíme výše, než Boží věci. V pozemském bohatství nebo v tom, co nás oklopuje, není žádná záchrana. Člověk není v Božích očích vysoce ceněn nebo Jím uznáván za dobrého proto, že vlastní pozemská bohatství. Pokud chceme získat opravdovou zkušenost ve stoupání, musíme se naučit, že když stoupáme, musíme za sebou zanechat každou překážku. Ti, kteří stoupají, musí své nohy klást pevně na každou příčku žebříku (ST Feb. 1, 1899).

12-13. Kristus přemosťuje propast – Jákob chtěl získat právo na prvorozenství podvodem a zklamal však sám sebe. Myslel si, že ztratil všechno, své spojení s Bohem, svůj domov a stal se zklamaným uprchlíkem. Ale co udělal Bůh? Díval se na něho v jeho beznadějném stavu, viděl jeho zklamání a viděl v něm materiál, který by mohl vrátit zpět k Boží slávě. Když viděl jeho žalostný stav, ukázal mu ve snu žebřík, který představuje Ježíše Krista. Zde je člověk, který ztratil veškeré spojení s Bohem. Ale když se na něj dívá Bůh nebes, dává svolení, aby se Kristus stal mostem přes propast, kterou učinil hřích.

Můžeme pohledět a říct: ‚Toužím po nebi, ale jak ho mohu dosáhnout? Nevidím žádnou cestu.‘ Stejně tak přemýšlel Jákob a proto mu Bůh ukázal ve snu žebřík. A tento žebřík spojuje zemi s nebesy, s Ježíšem Kristem. Člověk po něm může vystupovat, protože jeho spodní část se opírá o zem a jeho nejvyšší příčka sahá až do nebes. ...

Vy, obyvatelé země, chvalte Ho! A proč? Protože skrze Ježíše Krista - jehož dlouhé lidské rameno objalo lidský rod, zatímco se Svým Božským ramenem chopil trůnu Nekonečného - je přemostěna propast Jeho vlastním tělem. A tento maličký svět, který byl kvůli hříchu oddělen od společenství nebes a stal se ostrovem, je znovu vrácen do původního stavu, protože Kristus tuto propast přemostil (MS 5, 1891).

 

KAPITOLA 31.

 

50. Lában chápal zlo mnohoženství – Lában chápal, jaké zlo přináší mnohoženství, ačkoli se to stalo pouze jeho lstí, že si Jákob vzal dvě ženy za manželky. Dobře věděl, že to byla žárlivost Lei a Ráchel, která je vedla k tomu, že nabídly Jákobovi své služky, což narušilo rodinné vztahy a zvětšilo neštěstí jeho dcer. A nyní, když od něj jeho dcery odcházejí daleko a mají být od něho zcela odloučeny, toužil, pokud je to jen možné, zabezpečit jejich štěstí. Lában nechtěl, aby Jákob na sebe a také na Leu a Ráchel přivedl ještě větší neštěstí tím, že by si vzal za manželky další ženy (3SG 126).

 

KAPITOLA 32.

 

24. Vítězství je zajištěno, když se zřekneme vlastního ‚já‘ – Jákob „Zápasil s andělem a přemohl ho” (Oz 12,5). Pokorou, pokáním a zřeknutím se vlastního ‚já‘ zvítězil tento hříšný bloudící smrtelník nad Majestátem nebes. Zachytil se třesoucí se rukou Božího zaslíbení a srdce nekonečné lásky se nemohlo odvrátit od hříšníkovy prosby. ...

Ať si nikdo nezoufá, že nemůže dosáhnout vítězství. Vítězství je zajištěno, když naše ‚já‘ odevzdáme Bohu (MS 2, 1903).

26. (Mt 11, 12). Nezbytnost rozhodné síly a víry Když se Jákob snažil ve své vlastní síle dosáhnout vítězství, měl strach a obavy. Božského návštěvníka považoval za nepřítele a zápasil s Ním, dokud ho neopustily všechny síly. Když se však zcela spolehl na Boží milost, zjistil, že místo aby se ocitl v rukou nepřítele, ocitl se v objetí náruče nekonečné lásky. Viděl Boha tváří v tvář a jeho hříchy mu byly odpuštěny. „…království Nebes vystaveno tlaku a ti, kdo se do něho tlačí, je uchvacují.” (Mt 11,12). Toto násilí zaujímá celé srdce. Být rozdvojené mysli znamená být nestálým. V díle přípravy je požadována rozhodnost, sebezapření a posvěcené úsilí. Když jsou rozum a svědomí spojeni, ale není zapojena naše vůle, potká nás neúspěch. Musí být do tohoto zapojena každá schopnost a každý pocit. Horlivost a vroucí modlitba musí zaujmout místo netečnosti a lhostejnosti. Pouze vážným a rozhodným úsilím a také vírou v Kristovy zásluhy můžeme zvítězit a získat nebeské království. Náš čas pro toto dílo je krátký. Kristus brzy přijde podruhé (YI May 24, 1900).

 

KAPITOLA 35.

 

2-3. Jákobovo úsilí za účelem napravení zla bylo přijato – Jákob se pokořil a od své rodiny vyžadoval, aby se též pokořila a odložila všechny své ozdoby, protože měl vykonat smíření za jejich hříchy přinesením oběti Bohu. Toužil, aby se za ně Hospodin přimluvil a neopouštěl je, takže by nebyli zničeni okolními národy. Bůh přijal Jákobovo úsilí, které mělo z prostředku jeho rodiny odstranit zlo. Zjevil se mu, požehnal mu a obnovil slib, který mu dal, protože jeho bázeň byla při Něm (3SG 137).

 

KAPITOLA 37.

 

4. Josef představuje Krista – Josef představuje Krista. Ježíš přišel do svého vlastního, ale Jeho vlastní ho nepřijali. Byl zavržen a lidé Jím pohrdli, protože Jeho skutky byly spravedlivé a jeho důsledný sebezapíravý život byl neustálou výtkou těm, kteří předstírali zbožnost, ale jejichž životy byly zkažené. Josefova ctnost a poctivost byla prudce napadena, avšak žena, která ho chtěla svést z pravé cesty, ho nemohla přemoci. Z toho důvodu projevila silnou nenávist vůči jeho ctnosti a bezúhonnosti, kterou nemohla narušit, a vynesla proti němu falešné svědectví. Nevinný musel trpět pro svou spravedlnost. Pro svou ctnost byl uvržen do vězení. Josef byl prodán svými bratry nepřátelům za malý obnos peněz. Syn Boží byl prodán Jeho nejúhlavnějším nepřátelům jedním z jeho učedníků. Ježíš byl pokorný a svatý. Jeho život byl životem příkladného sebezapření, dobroty a svatosti. Neprovinil se žádným zlem, přesto však byli najati falešní svědkové, aby proti němu svědčili. Stal se předmětem nenávisti, protože věrně káral hřích a zkaženost. Josefovi bratři z něho strhli pestrobarevnou sukni. Ježíšovi popravčí metali los o jeho bezešvé roucho (3SG 174).

17-20. Josef se odvrátil od svých bratrů – Josefovi bratři ho hrubě odbyli. Sdělil jim účel svého příchodu, ale oni mu na to neodpověděli. Když Josef spatřil jejich rozhněvané pohledy, zděsil se. Namísto radosti se ho zmocnil strach a s hrůzou se od nich instinktivně odvrátil. Pak se ho násilím zmocnili a posmívali se mu kvůli napomenutím, která jim v minulosti udělil. Potom ho obvinili, že své sny vypráví proto, aby se nad nimi povýšil v očích svého otce a aby ho otec miloval více, než je samotné (3SG 140).

28, 36. Josef přinesl Egyptu požehnání – Josef považoval své prodání do Egypta za největší neštěstí, jaké ho mohlo potkat. Viděl v tom však nutnost důvěřovat Bohu tak, jak to nikdy nečinil, když byl pod ochranou otcovy lásky. Josef přinesl Boha s sebou do Egypta a tato skutečnost byla viditelná v jeho radostném chování uprostřed jeho zármutku. Stejně jako Boží schrána přinesla Izraeli pokoj a blahobyt, tak i tento Boha milující a Boha se bojící mládenec přinesl požehnání Egyptu. Bylo to až tak očividné, že Potífar, v jehož domě Josef sloužil, připisoval všechna svá požehnání koupenému otroku; a učinil ho spíše synem, než sluhou. Je Božím záměrem, aby ti, kteří milují a ctí Jeho jméno, byli také poctěni, a aby sláva, kterou vzdávají Bohu, vyzařovala také z nich (YI March 11, 1897).

 

KAPITOLA 39.

 

9. Rané dojmy opevnily srdce – Dojmy, které zapůsobily na Josefovu mysl v jeho raném věku, opevnily jeho srdce v hodině prudkého pokušení a vedly ho ke zvolání: „Jak bych mohl spáchat takové zlo a zhřešit proti Bohu?” (Gen 39,9). Dětství je dobou, ve které mohou být získány ty nejtrvalejší dojmy. ...

Semena zasetá v dětství pečlivou Bohabojnou matkou vyrostou ve stromy spravedlnosti, které kvetou a přináší ovoce. A poučení, udělená Bohabojným otcem slovem i příkladem, budou podobně jako v případě Josefa přinášet v budoucnosti bohatou sklizeň (GH Jan. 1880).

Neporušená budoucnost závisí na rozhodnutí okamžiku – Je málo pokušení, jež by byla tak nebezpečná a tak zhoubná pro mladé lidi, jako pokušení smyslnosti. A žádné z nich (když se mu podlehne) není tak rozhodně zničující pro duši i tělo s ohledem na tento život i na věčnost. Blaho jeho neporušené budoucnosti závisí na rozhodnutí jednoho okamžiku. Josef v tichosti pozvedá svůj zrak k nebi s prosbou o pomoc. Svléká svou uvolněnou vrchní část oděvu a nechává ho v rukou své pokušitelky, zatímco jeho oči září rozhodným odhodláním na místě bezbožné vášně; a volá: „Jak bych mohl spáchat takové zlo a zhřešit proti Bohu?“ (Gen 39,9). Vítězství je dosaženo – utíká od okouzlujícího člověka a je zachráněn (Dopis 3, 1879).

9-19. Prozřetelnost zvrátí plány nepřítele – Uprostřed nástrah, jimž jsou všichni vystaveni, potřebujeme silnou a spolehlivou ochranu, na kterou bychom se mohli spolehnout. Mnohým se v tomto zkaženém věku dostává tak nepatrné zásoby Boží milosti, že v mnoha případech je jejich ochrana zlomena již při prvním útoku a stávají se obětmi nelítostných pokušení. Štít milosti může zachovat všechny lidi, kteří jsou neporaženi skrze pokušení nepřítele, třebaže jsou obklopeni nejzkaženějšími vlivy. Pevnými zásadami a neochvějnou důvěrou v Boha může jejich ctnost a šlechetnost charakteru zářit; a i když jsou obklopeni zlem, na jejich ctnosti a bezúhonnosti nemusí zůstat žádná skvrna. A i kdyby museli jako Josef snášet pomluvy a falešná obvinění, Prozřetelnost obrátí všechny plány nepřítele v dobro a Bůh je ve svém čase vyvýší do takové míry, do jaké byli poníženi hříšnou pomstychtivostí (3SG 145-146).

20. (Pl 3,27; Mt 23,12). Zdánlivý úspěch neřesti jako těžká zkouška – Josefova věrná poctivost vedla ke ztrátě jeho dobré pověsti a svobody. Je to nejtěžší zkouška, jaké mohou být ctnostní a Bohabojní jedinci vystaveni, zkouška, kdy se zdá, že neřest vzkvétá, zatímco ctnost je zašlapána do prachu. Svůdkyně žijící v blahobytu jako vzor ctnostného chování, zatímco Josef, věrný zásadám, byl hanebně obviněn z nejodpornějšího zločinu. Josefovo náboženství uchovalo přes všechny zkoušky jeho povahu laskavou a jeho soucit s lidmi byl uchován vřelý a silný. Jsou lidé, kteří když vycítí, že s nimi není správně zacházeno, tak se stanou zahořklými, lakomými, mrzutými a neuctivými ve slovech i v chování. Upadnou do znechucení a nenávidění; a nenávidí druhé lidi. Josef však byl křesťan. Když začal jeho vězeňský život, dříve, než cokoliv udělal, vnesl jas svých křesťanských zásad do aktivní činnosti; snažil se být užitečný jiným. Pronikl do starostí svých spoluvězňů. Byl přívětivý, protože křesťan je džentlmen. Bůh ho připravoval touto kázní na postavení veliké zodpovědnosti, cti a užitečnosti a on se ochotně učil. Laskavě přijímal lekce, kterým ho Hospodin vyučoval. Již ve svém mládí se naučil nosit jho. Poslušnost byla první lekcí, kterou se naučil ovládat. Pokořil se a Hospodin ho vynesl do zvláštní hodnosti (Dopis 3, 1879).

Strádání připravovala Josefa pro vysoké postavení – Role, kterou musel Josef odehrát v souvislosti se scénami v ponurém vězení, ho nakonec vynesla do postavení blahobytu a slávy. Bůh usoudil, že je třeba, aby získal zkušenost v pokušeních, protivenstvích a strastech, aby ho tak připravil pro plnění vysokého postavení (3SG 146).

 

KAPITOLA 41.

 

38-40. Tajemství věrnosti – Josef nosil své náboženství všude a to bylo tajemství jeho neoblomné věrnosti (MS 59, 1897).

38. Lidé poznají živé spojení s Bohem – Ten, kdo přijímá Krista živou vírou, má živé spojení s Bohem a stává se nástrojem k Jeho slávě. Šíří kolem sebe atmosféru nebes, která je Boží milostí, pokladem, který svět nemůže koupit. Ten, kdo je v živém spojení s Bohem, může zaujímat skromné postavení, přesto je jeho mravní hodnota tak vzácná, jako byla hodnota Josefa a Daniele, kteří byli pohanskými králi rozpoznáni jako muži, v nichž přebýval Duch Boží (MS 54, 1894).

 

KAPITOLA 42.

 

21. Josefovi bratři se báli otroctví – Josefovi bratři prodali Josefa jako otroka, a proto se obávali, že je Bůh bude chtít potrestat tím, že dovolí, aby se sami stali otroky (3SG 156).

 

KAPITOLA 45.

 

5. Myslím bratří se ulevilo – Josefovi bratři se pokorně vyznali ze své křivdy, které se na Josefovi dopustili; a prosili ho za odpuštění. Velmi se radovali, když zjistili, že je Josef stále naživu, protože trpěli ve své mysli velkými výčitkami svědomí a velkou úzkostí od té doby, co s ním tak krutě naložili. A nyní, když věděli, že nejsou vinni jeho krví, se jejich neklidným myslím ulevilo (3SG 167).

 

KAPITOLA 49.

 

3-4. (kap. 39,9). Nestálí jako voda – Všude můžeme potkat lidi, kteří nemají žádné pevné zásady. Pro ně je obtížné, aby se vzepřeli pokušeni. Ať přijde pokušení z jakékoli strany a v jakékoli podobě, musí učinit veškerá opatření, aby se obklopili vlivy, které by posílily jejich morální síly. Nechte je oddělit se od těch prospěšných vlivů a sdružování, a pak budou ztotožněni s třídou lidí, kteří jsou nábožensky lhostejných – brzy se ukáže, že nemají skutečnou oporu shůry, protože spoléhali na svou vlastní sílu. Byli chváleni a vyvyšováni, zatímco jejich nohy stály na pohyblivém písku. Jsou jako Rúben, nestálí jako voda, nemají žádnou vnitřní poctivost a jako Rúben nebudou nikdy vyvýšeni. To, co potřebujete, je vidět vaši závislost na Bohu a mít odhodlané srdce. Buďte lidmi na svém místě. Prokažte se silou charakteru tam, kde se nacházíte, buďte uschopněni skrze Ježíše Krista, a řekněte: ‚Ne, já neudělám tak velkou špatnost a nebudu hřešit proti Bohu.‘ Existuje určitý druh bezstarostné dobrosrdečnosti. Když ji člověk má, nikdy si nedodá odvahy, aby rozhodně odmítl jakoukoli nabídku, která v Božích očích i v pohledu člověka poškodí mravní a náboženský vliv – a tato ‚dobrostrdečnost‘ je vždy více pod kontrolou satana, než pod kontrolou Ducha Božího. Takoví lidé jsou velmi snadno svedeni ke zlu, protože mají velmi povolnou povahu a je pro ně bolestné vyslovit rozhodné: ‚Ne, neudělám takovou špatnost a nebudu hřešit proti Bohu.‘ Když jsou vybídnuti, aby si vzali skleničku s rozradostněnými muži či ženami, jsou vedeni jako vůl na porážku a připojí se k bezbožným, kteří se později vysmívají jejich rychlé poddajnosti. Takoví nemají vnitřní sílu, na kterou by se mohli spolehnout. Neučinili Boha svou důvěrou. Nemají žádné  vznešené zásady povinnosti (Dopis 48, 1887).

 

 

 

EXODUS

 

KAPITOLA 1.

 

1. Viz komentář EGW k Dt 1,1.

8. Egypťané zhřešili odmítáním světla – Hřích Egypťanů spočíval v tom, že odmítali světlo, které jim Bůh tak milostivě poslal skrze Josefa (YI April 15, 1897).

 

KAPITOLA 2.

 

10. (Žd 11,26-27). Mojžíš v Egyptě studoval Boží zákon – Mojžíšova síla spočívala ve spojení se Zdrojem veškeré moci – Hospodinem, Bohem zástupů. Velkolepě se povznesl nad každé pozemské lákadlo a zcela se spolehl na Boha. Považoval sám sebe za Hospodinovo vlasnictví. I když byl spojen s úředními zájmy egyptského krále, stále studoval zákony Boží vlády a tím rostla jeho víra. Tato víra pro něho měla velkou cenu. Byla hluboce zakořeněna skrze naučení získaná v jeho nejranějších letech a jeho životní výchova ho měla připravit pro velké dílo vysvobození Izraele z otroctví. Přemýšlel o těchto věcech a neustále věnoval pozornost svému pověření, které dostal od Boha. Po zabití Egypťana zjistil, že nerozuměl Božímu plánu. Utekl proto z Egypta a stal se pastýřem. Již si nedělal plány, že vykoná velké dílo, ale se stal velmi pokorným. Závoj, který zatemnil jeho mysl, byl odstraněn a on vychoval své nitro k tomu, aby hledal Boha jako své útočiště (Dopis 21a, 1893).

11. (Sk 7,22). Vycvičen pro dvojí vedení – Mojžíš byl inteligentním mužem. Z Boží prozřetelnosti mu byla dána příležitost, aby získal způsobilost pro velké dílo. Byl důkladně vycvičen jako vojevůdce. Když šel do boje, aby se setkal s nepřítelem, vždy zvítězil. Při návratu z boje celá jeho armáda zpívala na jeho počest písně chvály. Přesto všechno stále pamatoval na to, že skrze něho chce Bůh vysvobodit dítky Izraele (YI Jan. 29, 1903).

 

KAPITOLA 3.

 

1. Jitro byl vybrán – Jitro byl vybrán z temnoty pohanského světa, aby zjevil zásady nebes. Bůh má vždy zvolené nástroje a vždy jsou dány hojné důkazy, že tyto nástroje jsou nebem určené a nebem poslané (Dopis 190, 1905).

Mojžíš převeden do soukromé školy – Bůh přemístil Mojžíše z přepychového dvora, kde bylo každé jeho přání uspokojeno, do soukromé školy. Zde mohl Hospodin s Mojžíšem obcovat a takto ho naučit, aby se seznámil se strastmi, zkouškami a nebezpečími pouště (YI Dec. 13, 1900).

2-5. Hořící keř jako skutečnost – Nejbystřejší rozum není schopen vysvětlit Božské zjevení v hořícím keři. To nebyl sen, to nebylo vidění, to byla živá skutečnost – něco, co Mojžíš viděl svýma očima. Slyšel Boží hlas, který k němu volal z keře, a když si uvědomil, že stojí v bezprostřední přítomnosti Boha, zakryl si svou tvář. Bůh obcuje s lidmi. Mojžíš nikdy nebyl schopen popsat dojem, jaký na jeho mysl učinil pohled, který tehdy viděl, a tón hlasu, který k němu promluvil; tento dojem však nemohl být nikdy vymazán. Nebe se k němu velmi přiblížilo, když s uctivou bázní poslouchal slova: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.” (Ex 3,6). Jaká to byla od Boha obdivuhodná blahosklonnost opustit nebeské dvory a zjevit sám sebe Mojžíšovi a mluvit s ním tváří v tvář „tak jako mluví člověk se svým přítelem.” (Ex 33,11; YI Dec. 20, 1900).

14. Bůh vidí budoucnost tak, jako my vidíme přítomnost – „JÁ JSEM” znamená věčnou existenci: minulost, přítomnost i budoucnost je pro Boha jedno a totéž. On vidí velmi vzdálené události uplynulých dějin a také dalekou budoucnost v tak jasném světle, jako my vidíme ty věci, které se stávají každodenně. Nevíme, co je před námi, a i kdybychom to věděli, tak by to nepřispělo k našemu věčnému blahu. Bůh nám dává příležitost, abychom cvičili víru a důvěru v Toho velkého „JÁ JSEM” (MS 5a, 1895).

20. Rány jako znamení Boží moci nade všemi – Když byli dítky Izraele v egyptském otroctví, Bůh se jim zjevil jako Bůh, který je nad veškerou lidskou autoritou a nad veškerou lidskou velikostí. Znamení a zázraky, které konal ve prospěch Svého lidu , zjevily Jeho moc nad přírodou a nad největšími lidmi z těch, kteří uctívali přírodu a kteří přehlíželi moc, která učinila přírodu.

Bůh procházel pyšnou egyptskou zemí tak, jako bude procházet zemí, když přijdou poslední rány (RH July 10, 1900).

 

KAPITOLA 4.

 

10. Obava před vnášením vlastního „já“ do Božího díla – Když Mojžíšovi skončilo období přípravy a zkoušek, bylo mu znovu řečeno, aby šel a vysvobodil Izrael. Tehdy nevěřil sám v sebe, byl nevýmluvný a cítil se nesmělý. Řekl: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a abych vyvedl syny Izraele z Egypta?“ (Ex 3,11). Jako omluvu uváděl nedostatek výmluvnosti v řeči. Byl vojevůdcem egyptských vojsk a proto jistě uměl dobře mluvit. Obával se však, aby nevnesl vlastní ‚já‘ do díla, které mu bylo svěřeno (MS 11, 1903).

21. Odmítnutí světla zatvrzuje srdce – Faraon viděl mocné působení Ducha Božího. Viděl zázraky, které Hospodin vykonal skrze svého služebníka, avšak odmítl poslušnost Božího příkazu. Odbojný král se pyšně zeptal: „Kdo je Hospodin, jejž bych měl uposlechnout a propustit Izrael?...” (Ex 5,2). A když Boží soudy dopadaly na něho stále více a silněji, setrval ve svém tvrdohlavém odporu. Odmítnutím světla z nebe se stal zatvrzelým a necitlivým. Boží prozřetelnost zjevila faraonovi Boží moc a tyto projevy, jež zůstaly nepovšimnuty, se staly prostředkem k zatvrzení faraónova srdce vůči světlu z nebes. Ti, kdo vyvyšují své vlastní myšlenky nad jasně zjevenou Boží vůli, říkají jako faraón:  ‚Kdo je Hospodin, jejž bych měl uposlechnout…?‘ Každé odmítnutí světla zatvrzuje srdce a zatemňuje rozum. Tito lidé pak shledají, že je to pro ně stále těžší a těžší, aby rozeznali mezi dobrem a zlem, a stanou se troufalejšími v odporování Boží vůli (MS 3, 1885).

(Mt 12,31-32). Bůh odevzdal osud faraóna do jeho vlastních rukou – Každý další důkaz Boží moci, jemuž se egyptský panovník postavil na odpor, ho vedl k ještě silnějšímu a vytrvalejšímu odporu vůči Bohu. Dílo šlo tedy dál a smrtelný člověk bojoval proti zjevené vůli nekonečného Boha. Tento případ je jasnou ukázkou hříchu proti Duchu svatému. „Neboť co člověk zaseje, to i sklidí.” (Gal 6,7). Hospodin postupně odjímal svého Ducha. Když odejmul Svou zadržující moc, odevzdal krále do rukou největšího ze všech tyranů – vlastního ‚já‘ (RH July 27, 1897).

(Ga 6,7). Faraon rozsíval zatvrzelost a sklízel zatvrzelost – „Neboť co člověk zaseje, to i sklidí.” (Gal 6,7).  Faraon zasel zatvrzelost a sklízel zatvrzelost. To on sám zasel toto semeno. Nebylo více zapotřebí, aby Bůh nějakou další mocí zasahoval do růstu jeho rostliny, než jak zasahuje do růstu kukuřičného zrna. Všechno, čeho je zapotřebí, je nechat semeno vyklíčit a vypučit, aby přineslo ovoce podle svého druhu. Sklizeň zjeví to, jaký druh semena bylo zaseto (MS 126, 1901).

Vzpoura plodí vzpouru – Když rána ustala, král nechtěl nechat Izraelce odejít. Vzpoura plodí vzpouru. Král se stal svým neustálým odporem vůči Boží vůlí tak zatvrzelým, že se celá jeho bytost vzbouřila vůči strašným projevům Božské moci (3SG 215).

Izrael by byl zachován, i kdyby měl faraón zemřít – Faraon zatvrdil své srdce proti Hospodinu a přes všechna znamení a mocné zázraky, jichž byl svědkem, se odvážil vyhrožovat Mojžíši a Áronovi, že pokud se před ním ještě jednou objeví, tak budou muset zemřít. Kdyby se král nestal ve své vzpouře proti Bohu zatvrzelým, tak by se mohl pokořit pod uvědoměním si moci živého Boha, který může zachránit, nebo zničit. Poznal by, že Ten, který může konat takové zázraky a rozhojňuje svá znamení a divy, by zachoval životy Svých vyvolených služebníků, dokonce i kdyby měl zabít egyptského krále (3SG 220).

 

KAPITOLA 7.

 

10-12. Výtvory kouzelníků byly napodobeninou. Zdálo se, že kouzelníci pomocí svých kouzel vykonali některé věci podobné těm, které konal Bůh rukou Mojžíše a Árona. Ve skutečnosti však neproměnili své hole v hady, ale kouzlem za přispění velkého podvodníka vyvolali pouze zdání hadů, aby tak napodobili Boží dílo. Satan napomáhal svým služebníkům, aby se postavili proti dílu Nejvyššího, aby mohl oklamat lidi a podněcovat je v jejich vzpouře. Faraon se chytal sebemenší záminky, jakou mohl získat, jen aby mohl ospravedlnit svůj odpor vůči Božímu dílu, které vykonal Mojžíš a Áron. Řekl těmto Božím služebníkům, že jeho kouzelníci mohou vykonat všechny tyto zázraky. Rozdíl mezi dílem Božím a výtvory kouzelníků byl v tom, že jedno bylo z Boha a druhé od satana. Jedno bylo pravé a druhé falešné (3SG 205-206).

 

KAPITOLA 8.

 

7. Faraon pokračoval ve svém uctívání během ran – Během ran, jež dopadaly na Egypt, byl faraón důsledný ve své pověrčivé oddanosti řekce. Navštěvoval ji každý den, a když stál na jejích březích, vzdával chválu a díky vodě. Líčil velké dobro, které mu učinila, a vyprávěl o vodě, že má velkou moc, a že by bez ní nemohli existovat. Jejich země byla zavlažována jejími vodami a ona zajišťovala potravu pro jejich stoly (4SG 54-55).

 

KAPITOLA 9.

 

3. Rány byly zkouškou – Ti, kteří dbali Hospodinových slov , shromáždili svůj dobytek do stodol a stájí, zatímco ti, jejichž srdce byla zatvrzelá podobně jako faraonovo srdce, nechali svůj dobytek na poli. Zde byla příležitost vyzkoušet povýšeneckou pýchu Egypťanů a ukázat ty, jejichž srdce byla skutečně ovlivněná podivuhodným Božím jednáním s Jeho lidem, kterým oni pohrdali a se kterými krutě zacházeli (3SG 214).

 

KAPITOLA 11.

 

1, 8. Mojžíš se znovu nebojácně setkal s faraonem – I když bylo Mojžíšovi zakázáno znovu přijít před faraóna (protože v ten den, ve kterém by spatřil jeho tvář, měl zemřít), měl pro vzpurného krále ještě jedno poselství od Boha. Odhodlaně vstoupil do jeho přítomnosti a postavil se nebojácně před ním, aby mu oznámil Hospodinovo slovo. …

Mojžíš řekl králi o ráně, která na ně měla dopadnout. Ta rána bude strašnější, než jaká kdy navštívila Egypt. Způsobí, že se před ním skloní všichni jeho velcí rádcové a budou prosit Izraelity, aby odešli z Egypta. Když to Mojžíš faraonovi vyprávěl, byl král nadmíru rozhněván. Byl rozzuřen, protože nemohl Mojžíše zastrašit a způsobit, aby se třásl před jeho královskou mocí. Mojžíš se však opřel o mocnější rameno, než jaké měl jakýkoli pozemský panovník. (3SG 221-222).

 

KAPITOLA 12.

 

31-32. Faraon přiveden od pýchy k pokoře – Od krále na trůnu až po nejnižšího služebníka byli egypťané trápeni a jejich prvorození byli zabiti. Když to nastalo, po celém Egyptě se rozlehl pláč a naříkání. Tehdy si faraón vzpomenul na své pyšné vychloubání: „Kdo je Hospodin, jejž bych měl uposlechnout a propustit Izrael? Neznám Hospodina a také Izrael nepropustím.” (Gn 5,2). Pokořil se a rychle se odebral se svými rádci a předními muži do země Gošen, poklonil se před Mojžíšem a Áronem a prosil je, aby šli a sloužili svému Bohu. Svá stáda si měli vzít s sebou tak, jak požadovali. Úpěnlivě je prosili, aby odešli, protože se báli, že jestli tam zůstanou déle, budou muset všichni zemřít. Faraón také prosil Mojžíše, aby mu požehnal, protože se domníval, že požehnání Božího služebníka ho ochrání před dalšími následky strašných ran (3SG 246).

38. Mnoho Egypťanů uznalo Boha – Poměrně velké množství Egypťanů bylo následkem projevů znamení a zázraků, které byly ukázány v Egyptě, přivedeno k uznání, že Bůh Hebrejů je jediný pravý Bůh. Ti prosili, aby jim bylo dovoleno přijít do domů Izraelitů i se svými rodinami v tu strašnou noc, kdy Boží anděl bude zabíjet egyptské prvorozené. Byli přesvědčeni, že jejich bohové, které uctívali, nevědí nic a nemají moc zachránit, ani zahubit. Sami se zavázali, že od nynějška si zvolí za svého Boha Boha Izraele. Rozhodli se opustit Egypt a jít s dítkami Izraele a spolu s nimi uctívat jejich Boha. Izraelité uvítali ve svých domovech věřící Egypťany (3SG 224-225).

 

KAPITOLA 14.

 

15-16; 21-22. Kristova ruka zastavila vody – Kristova mocná ruka zastavila vody Rudého moře, takže stály jako zeď. Takto způsobil suché projití mořem a Izrael prošel suchou nohou (MS 155, 1899).

23, 26-28. Pronásledování Izraele bylo ukončením zkušební lhůty pro Egypťany – Když bylo celé egyptské vojsko, „všechny koně a vozy faraonovy, jeho jezdci“ v samém korytě moře, Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vztáhni ruku nad moře, ať se vody vrátí na Egypťany, na jejich vozy a na jejich jezdce.“ (Ex 14,9. 26). Izraelci procházeli po suché zemi, avšak slyšeli výkřiky pronásledujících vojsk. Když Mojžíš vztáhl svou hůl na moře, nahromaděné vody, které stály jako obrovská zeď, se valily ve svém přirozeném toku. Ze všech Egypťanů, kteří byli v tomto obrovském vojsku, ani jeden neunikl. Všichni zahynuli, protože se rozhodli jít svou vlastní cestou a odmítli Boží cestu. Tato událost ukončila jejich zkušební lhůtu (MS 35, 1906).

25-27. Faraon zahynul v Rudém moři – Tento panovník zatvrdil své srdce a stále více upadal do nevěry, až byli po celé rozsáhlé egyptské říši pobiti prvorození – pýcha každé domácnosti. Po této události faraon i se svým vojskem pronásledoval Izraelity. Chtěl přivést zpět lid, který byl vysvobozen ramenem Všemohoucího. Bojoval však proti moci, která byla větší, než jakákoli lidská moc, a proto s celým svým vojskem zahynul ve vodách Rudého moře (MS 126, 1901).