Jdi na obsah Jdi na menu
 


Literární úvod do Zjevení

Okolnosti vzniku této knihy

 

Více než půl století uplynulo od založení křesťanské církve. Po celou tu dobu bylo poselství evangelia vystaveno stálému protivenství. Jeho nepřátelé neochabovali ve svém úsilí, až se jim nakonec podařilo získat  na svou stranu proti křesťanům moc římského císaře.

            Za strašného pronásledování, k němuž pak došlo, vykonal apoštol Jan mnoho pro utvrzení a posílení víry věřících. Vydával svědectví, které jeho protivníci nemohli popřít a které pomáhalo jeho bratřím statečně a věrně odolávat zkouškám, jež jim nastaly. Když se už zdálo, že křesťané kolísají ve víře za zuřivého pronásledování, jemuž museli čelit, vyprávěl starý osvědčený služebník Ježíšův znovu a znovu přesvědčivě a výmluvně o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Spasiteli. Byl pevný ve své víře a z jeho úst vycházela stále tatáž radostná zvěst: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme spatřili a čeho se naše ruce dotýkaly ohledně Slova života… Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám… 1. J 1,1.3

            Jan se dožil velmi vysokého věku. Zažil zkázu Jeruzaléma a zničení nádherného chrámu. Jeho poselství jako posledního žijícího z učedníků, kteří se se Spasitelem stále stýkali, působilo jako mocné svědectví o tom, že Ježíš je Mesiáš, Vykupitel světa. Nikdo nemohl pochybovat o jeho pravdomluvnosti a jeho učením se mnozí odvrátili od nevěry.

            Vládcové Židů chovali k Janovi smrtelnou nenávist pro jeho neochvějnou věrnost věci Kristově. Prohlásili, že jejich tažení proti křesťanům bude bezvýsledné, dokud Janovo svědectví bude znít lidem v uších. Aby se na divy a učení Ježíšovo mohlo zapomenout, bude muset být hlas smělého svědka umlčen. Proto byl Jan vyzván, aby přišel do Říma, aby tam byl pro svou víru vyslechnut. Zde bylo apoštolovo učení před soudem překrouceno. Falešní svědkové ho obvinili, že svým učením svádí ke kacířství. Jeho nepřátelé doufali, že těmito žalobami připraví učedníka o život.

            Jan se hájil jasným a přesvědčivým způsobem, zodpovídal se tak prostě a upřímně, že jeho slova mocně zapůsobila. Jeho posluchači žasli nad jeho moudrostí a výřečností. Čím přesvědčivější však bylo jeho svědectví, tím hlubší byla nenávist jeho odpůrců. Císař Domicián zuřil. Nemohl vyvrátit důkazy věrného obhájce Kristova, ani bránit moci, jež provázela jeho vyznání pravdy; přesto se rozhodl, že jeho hlas umlčí.

            Jan byl hozen do kotle s vřícím olejem; Pán však zachoval život svého věrného služebníka, jako kdysi ušetřil tři židy v ohnivé peci. Na slova: „Tak zahynou všichni, kdo uvěří v toho podvodníka, Ježíše Krista Nazaretského,“ Jan odpověděl: „Můj Mistr trpělivě podstoupil všechno, co si satan a jeho andělé dovedli vymyslet, aby ho pokořili a mučili. Dal svůj život, aby zachránil svět. Dostalo se mi cti, že mohu trpět pro něho. Jsem slabý hříšný člověk. Kristus byl svatý, nevinný a neposkvrněný. Nespáchal jediný hřích, v jeho ústech nebylo stopy po žádné lži.“ Tato slova zapůsobila a Jan byl vytažen z kotle právě těmi lidmi, kde ho do něj uvrhli.

            Pak na apoštola znovu dolehla tíže pronásledování. Na císařův rozkaz byl Jan vypovězen na ostrov Patmos a tak odsouzen pro Boží slovo a svědectví Ježíše Krista Zj 1,9 Jeho nepřátelé doufali, že odtamtud se nebude šířit jeho vliv a že tam Jan bude muset nakonec zahynout nedostatkem a strádáním.

            Patmos, pustý skalnatý ostrov v Egejském moři, byl římskou vládou prohlášen za místo, kam byli vypovídáni zločinci; pro služebníka Božího se však toto trudné místo stalo branou do nebes. Zde, odloučen od ruchu života a od činorodé práce předchozích let, těšil se společnosti Boha, Krista a nebeských andělů a od nich dostával pokyny pro církev pro všechny budoucí časy. Zde mu byly ukázány události, které se odehrají v posledních dnech dějin země, zde popsal vidění, jehož se mu dostalo od Boha. Když už jeho hlas nemohl svědčit o tom, jehož miloval a jemuž sloužil, bude jeho poselství, jež mu bylo dáno na tomto pustém pobřeží, zářit jako pochodeň, která hoří, aby zvěstovala jasný úmysl Boží s každým národem na zemi.

            Mezi útesy a skalami ostrova Patmos stýkal se Jan se svým Stvořitelem. Promítal si svůj minulý život, a když myslel na požehnání, jichž se mu dostalo, naplnilo se jeho srdce pokojem. Žil životem křesťana a mohl ve víře říci: …víme, že jsme přešli ze smrti do života 1. Jan 3,14 Jinak tomu bylo s císařem, který ho vypověděl. Mohl pohlížet zpět jen na válečné pole a krvavé lázně, na zpustošené domy, na plačící vdovy a sirotky – plod své ctižádostivé touhy po vyniknutí.

            Ve svém odloučeném domově mohl Jan lépe než kdy předtím hloubat o projevech božské moci zaznamenaných v knize přírody a na stránkách Písma svatého. Bylo mu požitkem rozjímat o díle stvoření a klanět se božskému Stvořiteli. V dřívějších letech se jeho oči kochaly pohledem na zalesněné pahorky, zelená údolí a úrodné roviny a v těchto krásách přírody nacházel vždy s potěšením moudrost a umění Stvořitele. Nyní byl obklopen krajinou, která by se mnohým zdála ponurá a nevábná; ne však Janovi. Jeho okolí mohlo být pusté a neutěšené, jen když modré nebe, jež se nad ním klenulo, bylo tak skvělé a krásné jako obloha nad jeho milovaným Jeruzalémem. V divokých rozeklaných skalách, v tajemstvích propastí, v nádheře oblohy se dovídal důležitá poučení. Všechno neslo poselství o moci a slávě Boží.

            Všude kolem sebe viděl apoštol stopy po potopě, která zaplavila zemi, protože se její obyvatelé opovážili přestupovat zákon Boží. Skály, vyvržené z velkých hloubek a ze země, když vyrazily vody, vybavily mu živě v mysli hrůzy tohoto strašného vylití hněvu Božího. V hlase mnoha vod – kdy Hlubina volá na hlubinu (viz Ž 42,8) – slyšel prorok hlas Stvořitele. Moře, rozbouřené nelítostnými větry, připomínalo mu hněv uraženého Boha. Mohutné vlny ve strašném dmutí, držené neviditelnou rukou v ustanovených mezích, mluvily o vládě věčné moci. A naproti tomu si Jan uvědomoval slabost a pošetilost smrtelníků, které až jsou jen červy v prachu, chlubí se svou domnělou moudrostí a silou a troufají si proti Vládci vesmíru, jako kdyby Bůh byl jen jedním z nich. Skály mu připomínaly Krista, Skálu jeho síly, v jejímž stínu se mohl ukrýt bez obav. Z apoštola vypovězeného na skalnatý Patmos vyšla nejvroucnější touha duše po Bohu, nejvřelejší modlitba… AA 568-572 (také čti EW 230-232)

           

 

Autor

          V knize se dočítáme o autoru Janovi na několika místech (Zj 1,1.4.9; 22,8). Hned v úvodu se představuje takto: Já Jan, váš bratr a spoluúčastník soužení, království a vytrvalosti v Ježíši Kristu, … Zj 1,9 Protože o sobě nezanechal autor víc informací, můžeme se právem domnívat, že šlo o Jana, kterého adresáti, tedy lidé z prvotní církve, dobře znali. Jan navíc v 22,9. 18-19 připisuje své knize autoritu Písem, což činili především apoštolové, nebo lidé, kteří měli k apoštolům blízký vztah.

            Z mnoha míst NZ a koneckonců i ze samotné knihy Zjevení (18,20; 21,14) vyplývá, že titulem apoštol označovali první křesťané konkrétní okruh lidí, o kterých víme, že psali autoritativní díla (Listy Petrovi, Listy Janovi, atd…), které pak nacházíme mezi knihami Nového zákona.

            Už v polovině 2. století po K. knihu Zjevení významní církevní učenci jako Ireneus, Papius a mnoho dalších připisovali apoštolu Janovi, jednomu z Dvanácti. Stejný názor najdeme i v úvodu k  Muratoriho kánonu, nebo ve spisech významného církevního historika Eusebiusa či biskupa Melitona. Jejich výpovědi bychom neměli brát na lehkou váhu, protože například učenec Ireneus sloužil jako biskup ve Smyrně a Meliton v Sardách, tedy v městech, o kterých se můžeme dočíst ve Zj 2-3. Irenej navíc znal Polykarpa, jednoho z žáků apoštola Jana, a tak jeho svědectví o tom, že Zjevení napsal právě apoštol Jan může pocházet z první ruky.  Také církevní otcové 3. stol. po K. Tertullián, Hippolyt a Origenes připisují Zjevení shodně apoštolu Janovi. Zkrátka a dobře pro autorství apoštola Jana vypovídá velmi silná a jednotná církevní tradice obsažená v různých spisech učenců první církve.

            Navíc můžeme vidět jisté podobnosti mezi Janovým evangeliem a knihou Zjevení. V obou dílech autor nazývá Ježíše Slovem (J 1,1; Zj 19,13), Beránkem (J 1,29; Zj 5,6 (i když se na těchto dvou místech nachází v původním řeckém textu v každém případě jiné řecké slovo pro beránka) a dalšími výrazy. Téma Krista jako náhrady za chrám (J 4,21; Zj 21,22) a záliba v protikladech (světlo/tma, pravda/lež, …) také tak nějak vypovídají o tom, že obě díla napsal stejně uvažující člověk.

 

Místo vzniku

          Odkud apoštol Jan toto dílo napsal? Jan psal z ostrova Patmos: Já Jan, váš bratr a spoluúčastník soužení, království a vytrvalosti v Ježíši Kristu, jsem se ocitl pro Boží slovo a svědectví Ježíše Krista na ostrově zvaném Patmos. Zj 1,9 Tento skalnatý ostrov dlouhý asi 16km a v nejširším místě široký 9,5 km leží u pobřeží Malé asie v Egejském moři (dnešní Turecko), asi 60-70 km od Efezu (viz mapa vpravo). Z církevních dokumentů víme, že Jan zastával vedoucí postavení v Efezu, který byl vzdálen od tohoto ostrova asi 50km.

            Jak se ale Jan dostal na Patmos? Jak známo, na tento ostrov (jednalo se o římskou kolonii) posílali Římané vyhnance, což byl i případ i apoštola Jana. I když křesťanský učenec Origenes napsal, že Jana poslal do vyhnanství sám císař, aby se ho tak aspoň na čas zbavil. Jednalo se tehdy o běžný postup v římské společnosti, jak se aspoň na čas zbavit vysoce postaveného a vlivného člověka, což apoštol Jan bezesporu byl, a oslabit tak jeho vliv na společnost a přitom nevzbudit žádné povstání či krveprolití. Deportovaný tímto trestem ztratil všechen svůj majetek a práva a stal se v podstatě bezdomovcem. Rázem stojí na okraji společnosti, odtržený od přátel, rodiny, minulosti a vlastně celého světa, na který byl zvyklý. Podle raně církevních historiků dokonce musel vykonávat těžkou práci v kamenolomu. Tento úděl byl pro Jana jistě velmi nepříjemný, ale právě v této době k němu promlouvá ten nejlepší Přítel – Ježíš Kristus.

2komu.jpg

Doba vzniku

            Ve Zjevení se můžeme dočíst o sedmi církvích (Zj 1,4), které byly založeny někdy v letech 60-65 po K., takže kniha tedy musela vzniknout někdy až po těchto letech. Nejstarší záznamy připisují vznik Zjevení do doby císařů Claudia (41-54 po K.), Nera (54-68 po K.), Domiciána (81-96 po K.), nebo Trajána (98-117 po K.), ale nejvíce křesťanských historických dokumentů se ale přimlouvá právě za období Domiciána.  V knize se objevují velmi často myšlenky, které poukazují na to, že měli křesťané v době sepsání problémy s obětováním a vyjadřováním božské úcty vůči císaři (Zj 13,4. 15-16; 14,9-11; 15,2; 16,2; 19,20; 20,4). Sám Domicián nechal sám sebe prohlásit za dominu set deus (=pán a bůh) a vyžadoval od svých poddaných oběti. Jan tedy píše své dílo v době, kdy je velmi zapotřebí povzbudit všechny křesťany v římské říši, kteří jsou pronásledováni.

            Za vlády císaře Dominiciána došlo k hromadnému pronásledování křesťanů a mnoho z nich bylo zabito nebo uvězněno. Tento císař, který neměl moc v lásce židy ani křesťany (ty ateisty, jak je sám nazýval, protože neuctívali pohanské bohy) totiž jako první začal opravdu vážně vyžadovat od svých poddaných božskou úctu. Pravděpodobně někdy v této době se Jan dostává na Patmos. Po Dominiciánovi nastupuje další císař, Nerva, který mnoho křesťanů osvobodil z vězení, pravděpodobně včetně Jana.  Když se vrátil apoštol zpátky do Efezu, mohl knihu Zjevení, kterou napsal na ostrově ve vyhnanství, předat křesťanským církvím.

 

Adresáti

            Samotná kniha nás nenechává na pochybách. Hned v úvodu apoštol napsal: Jan sedmi sborům v Asii: … Zj 1,4 a později se dočítáme, o které sbory se konkrétně jedná: V den Páně jsem se ocitl v Duchu a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice, který říkal: „Co vidíš, napiš do svitku a pošli sedmi sborům: Do Efesu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodiceje.“ Zj 1,10-11 (viz mapa výše)

            Pokud by nějaký poštovný posel dostal za úkol rozeslat dopisy do zmíněných měst, navštívil by ta města přesně v takovém pořadí, v jakém jsou vypsána v 1,10-11. Nejprve by se přeplavil z Patmosu do Efezu, pak by pokračoval do Smyrny, pak Pergama a odtud pak na východ římskou silnicí do Thyater, Sard, Filadelfie a nakonec by zamířil do Laodiceje.

no, neboť ten čas je blízko. Zj 1,3 naznačují, že blahoslavený je člověk, který předčítá nahlas. Kvůli nízké gramotnosti obvykle předčítal jeden řečník ve sboru apoštolské spisy z pergamenu, a ostatní (v Zj 1,3 použito pro posluchače množné číslo) poslouchali. Jednalo se o běžnou praxi apoštolské doby. V dopise do Kolos například čteme: A až bude u vás tento dopis přečten, zařiďte, aby byl přečten také v laodicejském sboru a abyste i vy přečetli dopis Laodicejským. Kol 4,16 Tak se stalo, že dopisy, které napsal nějaký pisatel konkrétní církvi v konkrétním čase, byly všeobecně známy a předčítány v celém křesťanském světě. Například Pavlovy dopisy se staly pravděpodobně tímto způsobem všeobecně známými již velmi brzy, jak to naznačuje v jednom svém dopise apoštol Petr:  A trpělivost našeho Pána považujte za záchranu, jak vám to napsal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána, a jak to napsal i ve všech dalších listech, v nichž o tom mluví... 2.Pt 3,15-16  Zjevení tedy není adresováno pouze … sedmi sborům v Asii Zj 1,4, ale celému křesťanskému světu.

Podobně se nám dochovali Pavlovy dopisy, které napsal apoštol (jako ve Zjevení) také sedmi konkrétním církvím (Římanům, Korintským, Galatským, Efezkým, Filipským, Koloským, Tesalonickým).

 

Literární druh

            O jaký literární druh se jedná? Zjevení bychom mohli považovat za apokalypsu (Zj 1,1), proroctví (Zj 1,3), nebo dokonce za dopis (Zj 1,4). Zdá se, že Zjevení vykazuje charakteristické rysy všech těchto literárních druhů a tvoří tak zcela unikání knihu nejenom rámci kánonu  Bible, ale i mezi knihami jako takovými.

 

1. Proroctví. Koho můžeme považovat za proroka, a co to vlastně znamená prorokovat? Proroci byli hluboce věřící lidé, kteří hledali ve svém životě Boží vůli. A Hospodin skrze ně promlouval a někdy zpečeťoval jejich kázání zázraky. Mnoho lidí si prorokování spojuje s předpovídáním budoucnosti, ve skutečnosti ale jen malé procento z výroků Biblických proroků je věštbou. Úkol proroků totiž nebylo jen předpovídat, co se stane, ale podle jejich výpovědí se zdá, že jejich hlavním úkolem bylo upozornit okolí na své závazky vůči Bohu a jeho přikázání.

            A právě k tomu jsme hned na začátku knihy vyzýváni: Blahoslavený, kdo předčítá, i ti, kdo slyší slova tohoto proroctví a zachovávají, co je v něm zapsáno, neboť ten čas je blízko. Zj 1,3 Tedy nejenom slyšet a pochopit proroctví, ale také jednat toho, co se ve Zjevení dočteme.

 

2. Apokalypsa. Ve Zj 1,1 se přímo píše, že se jedná o zjevení Ježíše Krista, doslova řecky: apokalypsis jésů Christů. Dnes víme, že k prorocké literatuře patří také velmi specifický druh této literatury, kterou nazýváme apokalyptickou literaturou. Tento literární druh známe hlavně díky mimo-biblickým knihám, které jsou psány v podobném stylu jako Zjevení. Tato literatura se začíná objevovat v židovském prostředí v 2. století před K. a má se Zjevením společné několik bodů:

 

1. Autoři, kteří jsou podepsáni pod těmito díly, prý předávají lidem nebeské poselství, které jim sdělil anděl nebo jiná nebeská bytost. Většinou se jedná o významné muže minulosti, jejichž věhlas měl dodat dílu autoritu (Adam, Mojžíš, Henoch, …).

2. Mnoho mimo-biblických apokalyptik uvádí, že jejich autorem je dávný prorok, který tuto knihu zapečetil pro budoucnost. Z pohledu čtenáře se samozřejmě jednalo o přítomnost (ne tak je tomu ve Zjevení, viz Zj 22, 10).

3. Dočítáme se v nich o příchodu Božího království, které má přijít v blízké budoucnosti

4. Autoři používají symboliku, zvláště kontrast mezi hříšným odsouzeným světem a skvělým Božím královstvím

5. Používají často symboly z oblasti čiré fantasie (např. zvířata, která z běžného života neznáme), symbolické čísla, atd.

6. Prorocké knihy obecně předpovídají příchod věku Mesiáše (=království nebeské)

 

                Od židovských apokalyptik se Zjevení ale v něčem také liší. Např. na rozdíl od tradičních apokalyptik není Zjevení pseudoepigraf (= dílo, které napsal určitý autor, ale podepsal se jiným jménem, viz výše bod 1), a také v něm Jan klade velký důraz na to, co se stalo – totiž na smrt Krista – a teprve až potom až myslí na budoucí události.

 

3. Dopis. Ve Zjevení nacházíme i určité literární zvyky, které se v Janově době vyskytovaly v dopisech:

 

1. Jméno odesílatele (1,1-2)

2. Jméno adresáta (1,3)

3. Úvodní pozdrav (v Novozákonních dopisech obvykle „Milost vám a pokoj…“ (Zj 1,4)

4. Modlitební přání a díkuvzdání, ve kterém se jemně naznačují důrazy a témata v dopise (Zj 1,4-7)

5. Obsah dopisu (1,8-22,19)

6. Závěrečný pozdrav (22,20-21)

 

Přijetí do křesťanského kánonu Bible

            Odkazy na verše ze Zjevení nacházíme u církevních učenců Ignáce, Barnabáše, Papia a Justina (kteří také vnímali knihu Zjevení jako autoritativní zdroj), nebo v knize Hermovův Pastýř. Zjevení můžeme také najít v Murariho zákonu. Historik Eusebius napsal, že Zjevení odmítl Gaius, významný představitel církve ve 2. století po K. S největší pravděpodobností ale tak učinil proto, že tuto knihu v jeho době zneužívali montanisté.

            Tu a tam se sice objevili pochybnosti o kanonicitě (hlavně na západě římské říše), nakonec však Zjevení křesťané všeobecně přijali.

 

 

Zajímavosti:

*Žádná jiná kniha NZ tolik nečerpá ze SZ jako právě Zjevení; většinou ale nejde přímo o citace, ale o myšlenky, náměty nebo různé symboly známé ze SZ literatury. Zhruba 3/4 celého Zjevení vychází ze SZ knih

*Z řeckých rukopisů se nám dochovalo Zjevení pouze v pěti papyrusových rukopisech (nejméně ze všech NZ knih), přičemž nejdelší z nich obsahuje jen 8 kapitol

*Jan často používá situaci z 1. století po K. k tomu, aby představil poslední události světa. Tento postup je vlastní mnoha SZ knihám. Den Páně je líčen ze současného pohledu (to můžeme vidět např. i v 1. Jan 2,18)

*Nejčastější číslovka ve Zjevení je 7 (použita více než 40x)

*Jan představuje Krista ve Zjevení nejčastěji jako Beránka (28x)

*Zjevení obsahuje 7 blahoslavenství (Zj 1,3; 14,13; 16,15; 19,9; 20,6; 22,7; 22,14)

*Kniha Zjevení úzce souvisí se SZ knihou Daniel (ve Zjevení nacházíme nejvíc citací právě z Daniele, navíc se v obou knihách objevují stejná slova, podobná vidění, témata, obrazy, …atd.) Čas je krátký. Nebezpečí posledních dnů na nás doléhají a my bychom měli bdít a modlit se, studovat učení, jež nám bylo dáno z knih Daniele a Zjevení a všímat si jich. 6T 127  Zjevení je souhrnným závěrem všech biblických knih. Doplňuje knihu Daniel. Jedna kniha je proroctvím, druhá zjevením. AA 585 Knihy Daniel a Zjevení by měly být svázány dohromady a veřejně vydávány. Může být přidáno několik určitých vysvětlivek, ale není jisté, zda je to vůbec zapotřebí. TM 117 Proto studuj Zjevení v souvislosti s proroctvím Daniele, neboť dějiny se budou opakovat. TM 116

*V NZ najdeme slovo trůn 62x, nejvíce ve Zjevení (47x), na druhém místě stojí Matouš s pouhými 4 výskyty. To bylo důležité hlavně pro posluchače Janovi doby, které výrazně ovlivňovali trůny pozemských panovníků (zvláště císařský trůn)

*V knize, kterou napsal Jan na opuštěném ostrově ze všech stran lemovaného mořem, se objevuje slovo moře a vody celkem 26x 

* Tato kniha je silně zaměřena na svatyni: objevují se v ní nejenom svatostánek jako takový (Zj 11,2.19; 15,15.17 atd.), ale i předměty ze svatyně (Zj 11,1; 14,18; 1,20 atd.) a různé rituální služby, které židé prováděli v pozemské svatyni (to budeme ještě studovat blíž). K těmto věcem máme jako adventisté velmi blízko. Měli bychom být opravdovými studenty proroctví. Neměli bychom si dopřát klidu, dokud neporozumíme předmětu týkajícího se svatyně, který je odhalen v Danielových a Janových vidění. Tento předmět vrhá velké světlo na naše přítomné postavení a dílo, a dává nám neomylný důkaz, že nás v naší dřívější zkušenosti vedl Bůh. FLB 208