Jdi na obsah Jdi na menu
 


Galatským 1

« 2. Korintským 13

» Galatským 2

 

Úvodní pozdrav (1,1-11) (Kázání (V. Koplík 1,1-10)

1Pavel, apoštol, ne od lidí, ani prostřednictvím člověka, ale prostřednictvím Ježíše Krista a Boha, Otce toho Vzkříšeného jím z mrtvých2a ti se mnou všichni bratři, těm církvím () Galacie3Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista4ten Nabízevší1 sebe zástupně za těch hříchů našich, tak aby vytrhnul2 nás z tohoto věku3 (tohoto) přítomného zlého4, podle () vůle (toho) Boha a Otce našeho5jemuž (ta) sláva do (těch) věků (těch) věků. Amen

6Žasnu5, protože se tak rychle6 obracíte7 od toho povolání vy v milost Kristovu, do rozdílného8 evangelia7, které ne-existujeJiné9 evangelium zajisté není možné10. Někteří jsou, kteří rozrušují11 vás, a mají vůli12 překroutit (to) evangelium (toho) Krista8Ale dokonce jestliže bychom my či anděl13 z nebe by zvěstoval evangelium vámněco blízkého14 tomu zvěstovanému evangeliu vámproklet kéž je9Jak jsem vyhlásil předem, i právě nyní ještě jednou říkám: Jestliže někdo vám káže evangelium vedle15 toho, jaké jste obdrželi, proklet nechť je10Právě teď vskutku lidi přesvědčuji, nebo Boha? Nebo usiluji lidem zavděčit16 se? Jestliže dosud ještě lidem jsem se chtěl zavděčit, Kristovým otrokem ne (v takovém případě) byl bych11 Prohlašuji však vám, bratři, (to) evangelium, již kázané ode , ne- podle člověka

 

Pavel a zvěst evangelia: Pavel před obrácením (1,12-14) (Kázání (V. Koplík 1,11-16)

12Dokonce ne17 však () od člověka obdržel jsem ho, ani učil se ho, ale prostřednictvím odhalení18 Ježíše Krista obdržel jsem ho13Již jste slyšeli však o (tom) MÉM způsobu života19 dřívějším v (tom) Judaismu20, že jsem až do krajnosti21 pronásledoval22 (tu) církev (toho) Boha a pustošil ji14a dělal (jsem) pokrok23 v (tom) judaismu nad mnoho24 vrstevníků v (tom) rodu mém, mimořádně horlivý jsa (těch) předků mých, totiž jejich tradic25

 

Pavel a zvěst evangelia: První návštěva Jeruzaléma (1,15-24) 

15Když však byl velmi potěšen (ten) Bůh, ((tenjiž oddělil  od lůna matky a povolal  prostřednictvím () milosti své), 16ke zjevení26 (toho) Syna ve mně, tak abych27 kázal evangelium (jeho) mezi (těmi) pohany, okamžitě ne-kontaktoval jsem tělo a krev17ani ne vystoupil jsem do  Jeruzaléma k těm, co byli dříve než  apoštoly, ale odešel jsem do Arábie a znovu jsem se vrátil se zpět do Damašku18Až poté, po čase třetího roku jsem vystoupil do Jeruzaléma, seznámit se a pohovořit si s28 Kéfou, a zůstal29 s ním dní patnáct19Jiného však z (těch) apoštolů jsem ne-viděljen (toho) Jakuba, bratra (toho) Páně20Objasňuji však, píši vám před tváří Boží, že to není lhaní21Potom jsemodešel do (těch) oblastí () Sýrie a () Kílikie. 22  Byl jsem však úplně neznámý (tou) tváří (těm) církvím toho Judskatěch v Kristu.23Pouze však slyšeli oni, že ten pronásledující nás dříve, nyní káže evangelium  víry, kterou dříve pustošil‘, 24a oslavovali ve30 mně (toho) Boha.

 

 

Poznámky k zajímavým řeckým slovíčkům:

(1) - var. (ten) Darující se

(2) - Úplně vyjmout, vzít z určitého množství

(3) - Časově ohraničené období

(4) - Zlý, špatný, ubohý, mizerný, od slova πόνος (dřina, bolest)

(5) - být překvapen, žasnout (obvykle z prožití zázraku)

(6) - spěšně, ale také brzy

(7) - toto slovo se používalo pro dezertéra, přeběhlíka, odpadlíka (ve vojsku, v politice i náboženství)

(8) - rozdílný, jiného druhu (kvality), převrácené evangelium je naprosto něco jiného, než evangelium Kristovo.

(9) - rozdílný, stejného druhu (jiný), falešné evangelium tedy není "podobné" tomu pravému

(10) - řecké slovo μή v překladu: vůbec to není možné (ani hypoteticky), naprosto vyloučeno. Pro "obyčejný" zápor se používá řecké slovo οὐ (jemnější zápor)

(11) - dosl. dát do pohybu něco, co potřebuje zůstat v klidu, a tak tomu způsobit vnitřní rozruch. To se stalo v srdcích Galatských při zvěstování falešného evangelia

(12) - Řecké slovo θέλοντες (přeji si, chci podle své vůle, toužím) je podobné slovu  θέλημα v Gal 1,4 (přeloženo jako "vůle"). Je tedy Boží vůle (Gal 1,4), a vůle odpůrců evangelia (Gal 1,7)

(13) - také možno přeložit jako posel

(14) - doslova "blízko sebe", tedy důraz na blízkost (podobnost) obou evangelií

(15) - doslova "blízko sebe", tedy důraz na blízkost (podobnost) obou evangelií

(16) - uspokojit něčí potřebu (potěšit, proto i sloužit), získat si něčí přízeň (náklonnost, souhlas), splnění očekávání. 

(17) - Pavel naznačuje, že evangelium nepřijal (jako drtivá většina křesťanů v historii světa) od nějakého evangelisty, ale od Boha.

(18) - Dosl. odhalení, odkrytí něčeho, co bylo dříve zahaleno, skryto (viz význam slova).

(19) - Řecké slovo je složeninou z "nahoru, dolů, znovu" a "změna, otočení", což ukazuje na změnu postojů a přesvědčení v průběhu života, o čemž Pavel následně také mluví (Gal 1,15-16).

(20) - Dosl. judaismu (židovství), ne v Judsku. Byl zabředlý a žil podle Judaismu. Od tohoto slova také "judaizovat" v Gal 2,14 (židovsky).

(21) - Význam slova: excelovat, do krajnosti, dosl. vrhat (házet) nad (stanovenou míru).

(22) - Pronásledovat jako lovec svůj úlovek (viz význam slova).

(23) - Dosl. měl jsem větší pokrok (progres), lépe jsem překonával životní překážky (viz význam slova).

(24) - Důraz na počet (opravdu mnoho)

(25) - Co předávali jeho blízcí z generace na generaci (viz význam slova)

(26) - Zjevení, ale také odhalení (odhalil se v něm Kristus, viz Gal 2,20)

(27) - Důraz na účel. V Pavlovi se odhalil Kristus, za tím účelem, aby šel kázat evangelium pohanům

(28) - Dosl. učit se tázáním (osobním dotazováním), abych znalosti prostřednictvím návštěvy, která vede k hlubokému rozhovoru (viz význam slova)

(29) - Dosl. pokračuje s vytrvalosti, která odpovídá cíli (viz význam slova)

(30) - Může znamenat "na mě" (tedy kvůli mě), ale také "VE mě" (narážka na Gal 1,16 a 2,20)

 

Komentář:

Úvodní pozdrav  (Gal 1,1-12)    

    Lidé v Římské době obvykle hned na začátku dopisu uváděli to nejpodstatnější: kdo píše, komu píše, a (aspoň ve zkratce) čeho se onen dopis týká. Je to logické, možná i více, než struktura dnešních dopisů, kde se po rozbalení obálky obvykle podíváme až na konec, abychom zjistili, kdo píše, a pokud není dopis úřední a má tedy oficiální hlavičku, potom musíme pozorně pročíst dopis, abychom poznali, jaký je hlavní důvod napsání. Tyto „nedostatky“ jsou dnes již odstraněny v e-mailové korespondenci, kde je nám hned ukázáno kdo nám e-mail napsal a v předmětu se zase dočteme čeho se ten e-mail týká (komu je napsán se dovídáme hned na začátku e-mailu, kdyby došlo k případnému chybnému napsání e-mailové adresy). V Gal 1,1-5 tedy budeme studovat hlavní důrazy a principy, které se pak budou táhnout napříč celým dopisem. 
    Pozornému čtenáři Pavlových dopisů neunikne, že pisatel ve svých epištolách, které píše konkrétním církvím a oblastem, vypisuje dlouhé oslavné chvalozpěvy vůči Bohu. V Galatským ale čteme na úvod několik velmi strohých vyjádření, a pak se už zabýváme přímo problémy místních církví. Zajímavé, že i velmi Kritický dopis 1. Korintským obsahuje vřelejší pozdrav, než nacházíme zde (Gal 1,1-5; 1. Kor 1,1-9). Jak pronikavě se lišil list, který poslal Galatským, od listu, který před tím napsal sboru v Korintu! Korintské káral ohleduplně a jemně, Galatské však tepal nemilosrdnými slovy. Korintští podlehli pokušení. Oklamáni důmyslnými vývody učitelů, kteří jim pod pláštíkem pravdy předkládali bludy, upadli v bezradnost a do zmatků. Naučit je, aby rozeznali falešné od pravého, vyžadovalo obezřetnost a trpělivost. Tvrdostí nebo nerozvážným spěchem by se Pavel mohl připravit o vliv, který měl na mnohé, jimž toužil pomoci. (AA 385)

1,1
    Na začátku některých svých dopisů se Pavel představuje s určitým přídomkem: někde jako služebník (dosl. otrok Tit 1,1; Ř 1,1), jinde jako vězeň Krista Ježíše (Fil 1,1), ale v tomto dopise se představuje jako apoštol s důrazem na Božské povolání. V podstatě hned na začátku Pavel tvrdí, že není žádný samozvaný učitel, ale od Boha ustavený apoštol s apoštolskou autoritou. To naznačuje i doslovný překlad prvního verše: Pavel, apoštol ne od lidí, ani prostřednictvím člověka, ale prostřednictvím Ježíše Krista a Boha (Gal 1,1)
    I když za apoštola se mohl považovat jakýkoliv člověk poslaný od Boha (1. Kor 15,5.7), apoštol Pavel trvá na své rovnosti s Dvanácti (1. Kor 9,1-2. 5). Již za svého života se potýkal se zpochybňováním své autority například v Korintském sboru (2. Kor 12,12; 2. Kor 10,4-5) a podle Gal 1,1 se zdá, že v Galatcii tomu nebylo jinak.
    Takový apoštol Matěj, který měl v apoštolském kruhu Dvanácti nahradit Jidáše, byl vybrán lidmi (Sk 1,21-26) a víceméně schválen Bohem (Sk 1,26), Timotea zase ustanovili k službě skrze vzkládání rukou (1. Tim 4,14), ale Pavel byl přímo vybrán a oddělen k službě samotným Bohem (Sk 9,15-17; 22,17-21). Poté už ho jen Bůh na jeho cestách korigoval a vysílal ho na konkrétní misie (např. Sk 13,9-13).
    Pavel obhajuje Božské pověření svého apoštolství tvrzením, podle kterého ho že ho povolali Bůh Otec a Ježíš. Toto prohlášení nepřímo dokazuje Božství Ježíše Krista, jinak by jeho slova postrádala význam. Na tomto místě tedy apoštol zdůrazňuje Kristovo Božství, na jiných místech (např. 1. Tim 2,5) zase Jeho lidství...

    Byl tedy vyslancem Božím, měl božské pověření a cíle, ne lidské, a také i jeho evangelium pochází od Boha (Gal 1,6-8). Tato skutečnost je velmi důležitá zvláště pro pozdější obsah dopisu, ve kterém zdůrazňuje, že jeho evangelium nepochází od bratřích z Jeruzaléma (Gal 1,16-20), Antiochie (Sk 14,26) či jiného Judského města (Gal 1,21-24), ale od samotného Boha. Ve snaze získat opět důvěru svých bratří v Galacii musel Pavel obhájit své postavení Kristova apoštola. Prohlásil o sobě, že je apoštolem: ne od lidí nebo skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce" (Gal 1,1). Ne od lidí, nýbrž od nejvyšší Moci na nebesích přijal své poslání. A jeho postavení potvrdilo všeobecné shromáždění v Jeruzalémě, jehož rozhodnutími se Pavel řídil při vší své práci mezi pohany. (AA 387)
    Dále apoštol připomíná Galaťanům, že Bůh, objevující se hlavně ve SZ Písmech, vzkřísil Krista, Pána NZ křesťanství, čímž spojuje SZ a NZ zvěst evangelia, která není nijak rozdílná. I proto v dopise dokazuje ospravedlnění skrze víru na základě SZ Písem a NZ naplnění. (Gal 3,8-22…).

 

1,2
    O kterých bratrech se apoštol zmiňuje? Pavel v dopisech obvykle posílá pozdrav od svých spolupracovníků, kteří mu pomáhali na cestách (měl kolem sebe evangelizační tým lidí, viz např. Sk 20,4). Je zajímavé, že tyto spolupracovníky (nebo aspoň některé z nich) v úvodu svých dopisů apoštol většinou konkrétně jmenuje (1. Kor 1,1; 2. Kor 1,1; Fil 1,1; 1. Tes 1,1…), ale vystupuje jakoby sám za sebe. I když je zřejmé, že tito spolupracovníci souhlasili s vyjádřeními v dopise a patrně svého učitele k napsání povzbuzovali, nyní se rozhodl autor dopisu své přátele nejmenovat. Možná ve své lásce a milosrdenství k druhým chtěl, aby veškerá kritika, která nutně přichází ruku v ruce s různými spory v církvi, padla pouze na jeho hlavu.
    A není se čemu divit, tímto vesměs kritickým dopisem si mohl rozhádat docela dost křesťanů, protože jej neposílal jednomu církevnímu společenství, ale hned všem společenstvím v Galacii (oblast viz komentář v úvodu: Adresáti). Ačkoliv nevíme, kolik církví bylo v této oblasti (Sk 18,23; 1. Kor 16,1; 1. Pt 1,1), je jasné, že se problém týkal většiny sborů na rozsáhlé Galacii. Hereze již pokročila do velkých rozměrů, a proto bylo třeba na ni jasně a zřetelně reagovat.

 

1,3-5
    Setkáváme se s typicky „Pavlovským“ pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Hned na začátku klade důraz na milost, která přichází shůry a působí v životech každého věrného křesťana: Kristova milost mění celého člověka tak, že hrubého činí jemným, surového mírným, sobeckého štědrým. (MS 69, 1902)
    Tato milost je spojována s pokojem (v srdci) a my bychom neměli nikdy tyto dva pojmy (resp. vlivy, které působí na člověka) oddělovat. Jak řekl Luther: „Tato dvě slova, milost a pokoj, jsou pochopena v těch, kteří se úplně oddali křesťanství. Milost zprošťuje hříchu, a pokoj uklidňuje svědomí.“ (M. Luther). Bůh nás tedy nejenom vysvobozuje skrze milost od hříchu před Bohem, ale také skrze pokoj z tohoto přítomného zlého věku (Gal 1,4).
     Tato milost a pokoj jsou pevně zakotveny ve vzkříšení, o kterém Galatští křesťané zajisté dobře věděli když poprvé slyšel evangelium. Pavel se to rozhodl ale ještě připomenout a zdůraznit, aby umocnil myšlenky celého listu Galatským. Nesmíme také zapomínat, že vzkříšení úzce souvisí s ospravedlněním a posvěcením, což jsou témata, se kterými se budeme v celém dopise často setkávat: On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění. (Ř 4,25). Kristus, který vstal z mrtvých, nabízí milost, ospravedlnění i vzkříšení všem, kteří v Něj uvěří.
    A tato milost byla vydobyta na kříži ze strany Boha zcela dobrovolně. Náš Spasitel jednal z vůle Otce, přesto jednou vyjádřil i svůj osobní láskyplný svobodný zájem o lidstvo: Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako Otec zná mne a já znám Otce. A svou duši pokládám za ovce. Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. Proto mne Otec miluje, že já pokládám svou duši, abych ji zase přijal. Nikdo ji ode mne nebere, ale já ji pokládám sám od sebe. Mám moc ji položit, a mám moc ji opět přijmout. Tento příkaz jsem přijal od svého Otce. (J 10,14-18) 

      Pak samotné odpuštění hříchů spojuje nejen s ospravedlněním, ale také posvěcením a oddělením se tak od zlého světa: aby nás vysvobodil z tohoto přítomného zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce (Gal 1,4) Židé, stejně jako i my dnes, rozdělovali historii světa na dvě velká období: před a po příchodu zaslíbeného Mesiáše, přičemž měli za to, že přechod těchto dvou období bude doprovázet velký nepokoj a změna politické situace.
    Přechod do tohoto nového věku se uskutečnil na kříži a byl sice dramatický, ale poněkud jinak, než si židé představovali. I když tento věk padl, stále ještě v něm žijeme, i když nejsme jeho otroky skrze Krista: Ježíš přistoupil a promluvil k nim: "Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen." (Mt 28,18-20)
    A toto všechno, co proběhlo v apoštolské době v dějinách lidstva, bude mít dalekosáhlé důsledky do dalších věků (Gal 1,5). Když si to Pavel uvědomí, nemůže jinak než vzdát Bohu slávu!
    Slovem: Amen (podobně jako dnes) vyjadřoval modlitebník souhlas s modlitbou druhého (1. Par 16,36), většinou se ale používalo toto slovo v dobách apoštolů jako zdůraznění či potvrzení právě pronesené pravdy, na kterou chtěl řečník klást důraz (Dt 27,15). A protože židé často to nejdůležitější říkali a psali až nakonec, používali toto slovo na konci svých spisů (Ž 72,19; Zj 22,20). Tento zvyk pronikl i do NZ církví (1. Kor 14,16).

 

Hlavní myšlenka dopisu  (Gal 1,6-12) 

1,6-7 
    Pavel vyjadřuje své překvapení nad tím, jak rychle (či jak brzy) se Galatští odvrátili od evangelia, které jim zvěstoval. Vždyť ho kdysi ho přijali jako Boží posla co zvěstuje evangelium. Mimo to se k němu chovali se velmi přátelsky (Gal 4,12-20!). Od jeho poslední návštěvy uplynul nějaký čas, mohlo se jednat o několik měsíců, nebo i několik let (tato doba se odhaduje většinou na 2-5 let). Ještě stále si tedy museli pamatovat Pavlovo poselství pravého evangelia. Tak, jak rychle evangelium s radostí přijali, tak jej i brzy odmítli a přiklonili se k jinému evangeliu. Tehdy se Kristovou MILOSTÍ - tedy bez jakéhokoliv nátlaku a zcela svobodně - Galatští přijali z Boží vůle evangelium. 
    Kdo Galatské povolal Kristovou milostí? Pavel, nebo Bůh (Otec)? Jedná se zřejmě o Boha, který povolává (Gal 1,1; 1. Tes 2,12; 5,23-24; 2. Tes 2,13-14; 2. Tim 1,8-9), navíc hlavní myšlenka celého úvodu se točí kolem Božského povolání a pověření v kontrastu s lidským (Gal 1,10-11). Galatští se tedy svým učením neodvrací „pouze“ od (učení) apoštola Pavla, ale odvrací od samotného Boha (Gal 5,4!).
    Těm, kteří popírali jeho apoštolství, dokázal, že nestojí v ničem za těmi veleapoštoly (2. Kor 11,5), a to ne proto, aby se tím sám vyvýšil, nýbrž aby velebil milost Boží. Ti, kdož se snažili snižovat jeho povolání a jeho dílo, bojovali proti Kristu, jehož milost a moc se projevovala skrze Pavla. Odpor nepřátel apoštola donutil, aby podnikl rozhodný krok a uhájil své postavení a autoritu. (AA 388)
    Podle apoštola ale neexistuje vícero evangelií, víc „pravd,“ nauk či cest ke spáse, ale pouze jedna pravda pro všechny. Neexistuje víc cest k Bohu, jen pouze skrze Kristovo evangelium postavené na víře. To, co představovali odpůrci, možná oni sami nazývali evangeliem, ale nebylo jím. Když vypustíme Krista jako jedinou cestu ke spáse, pak je to možná nějaká nauka, či teorie, ale takové učení si nezaslouží, aby to někdo označil slovem evangelium.
    Řecké slovo, které je přeložené jako „uvádějí ve zmatek“ , je tarassó (ταράσσω), a stejné slovo také najdeme při popisu Jeruzalémského koncilu (Sk 15,24). Pavel tedy chtěl tímto dopisem křesťanům v Galacii osvětlit, jak se věci mají a na jakých principech stojí pravé evangelium, aby již nevznikaly další zmatky a roztržky (srov. 2. Tes 2,1-2), jako tehdy po Jeruzalémském koncilu.

 

1,8-9
    Někteří možná Pavla obviňovali z toho, že se změnil některé své názory na evangelium. I kdyby tomu tak skutečně bylo: Galatší mají považovat pravé evangelium za to, které jim kdysi poprvé zvěstoval. Bez ohledu na to, zda změní názor, zda jim kdo co bude říkat – evangelijní zvěst se nemění.
    I kdyby jim jiné evangelium zvěstoval sám anděl z nebeských dvorů – nesmí ho přijmout. I když andělé, nadpřirozené jevy a zázraky mají pro náš život svou váhu a ovlivňují každého člověka, nad vším stojí psané Boží slovo, ze kterého lze vyvodit ospravedlnění z víry (Gal 3,8-22). Ostatně i Pavlova zkušenost s Kristem a přijetí pravého evangelia (jak si ukážeme později (Gal 1,11-16) - to vše bylo prověřeno svatými Písmy.
    Pavel zde zjevně používá až nadsázku, která trochu připomíná 1. Kor 13,1: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, a lásku bych neměl, jsem jako dunící kov nebo zvučící činel. (1. Kor 13,1) – ve smyslu: i kdybych mluvil „veleúžasnými“ snad i dokonce andělskými jazyky - bez lásky - to nemá vůbec žádný význam).  Ať tedy Galatským zvěstuje evangelium kdokoliv, byť z upřímného srdce, může to být nadaný řečník, vystudovaný teolog či sám anděl z nebe – pokud nebude mluvit pravověrně, ať je proklet!
    Slova Jak jsme řekli dříve odkazují na Pavlovu poslední návštěvu v Galacii. O této návštěvě se ještě dočteme v Gal 4,12-20. Nyní adresáty upozorňuje, že když jim tehdy hlásal evangelium, vznikalo a rozšiřovalo se odpadnutí, před kterým je varoval. Oni tomu ale evidentně nevěnovali dostatečnou pozornost.
    Možná bychom mohli říci, že Pavel ve své horlivosti a zápalu dokonce proklíná anděly a možná až trochu přehání… On ale čtenáře ujišťuje o tom, že předchozí větu myslel opravdu vážně. Po vzoru Biblických (hebrejských) pisatelů se rozhodl, že tu samou věc napíše dvakrát za sebou, aby na ni položil důraz. Pavel vyzval čtenáře, aby sami porovnali evangelium, co jim zvěstoval, s tím, kdo napovídal, a poznali ten rozdíl (srov. Gal 3,1). Apoštol vybídl galatské věřící, aby pečlivě zapřemýšleli nad prvními zkušenostmi svého křesťanského života. (AA 383) Možná si to ani moc neuvědomovali do všech důsledků, jak byli oklamáni.
    Na všech evangelistech a učitelích Božího slova tedy spočívá velká zodpovědnost (Jk 3,1). Jak by se měli modlit, studovat Bibli a prosit Boha o přítomnost a moudrost, aby, když budou kázat evangelium, mluvili podle Boží pravdy. V opačném případě se na ně vztahují slova apoštola Pavla o prokletí, a jejich služba může být dokonce víc ke škodě, než k užitku…

 

1,10-12
    Apoštol se poněkud sarkasticky zeptal, zda se svým prohlášením snaží přesvědčit Boha (o své pravdě), resp. snaží se, aby se Bůh podřídil jeho evangeliu. To zní jako rouhání a tak tomu skutečně nebylo, vždyť Pavel jen kázal to, co mu Bůh ze své vůle zjevil.
    Možná byl také obviňován, že se snaží se zavděčil (zalíbil) lidem, což ale rozhodně nebyla pravda (viz též Gal 2,11-14). Naopak podle něj má křesťan na výběr pouze ze dvou možností: bud se zavděčí Bohu, anebo lidem. Tato slova platila zvláště v době pronásledování první církve ze strany neobrácených židů a později i Římské říše.
    Věděl, o čem mluví. Před svým obrácením měl autoritu a čest u židů (Sk 9,1-2; Gal 1,13-14), snažil si získat chválu od lidí, ale nyní chce chválu v prvé řadě od Boha. A protože má pověření od Boha (Gal 1,1), chce potěšit Boha a jeho život řídí vyšší motivy chování. Rozhodl se, že bude konat Boží vůli, ať se to lidem líbí, nebo ne (1. Tes 2,6). Vždyť jeho soudcem je Bůh, ne lidé (1. Kor 4,3-4)! Život, který žijeme v těle, není kvůli lidem, ne abychom se líbili nepřátelům našeho Pána, ale abychom sloužili a ctili Toho, který nás miloval a sám sebe vydal za nás. (5T 232)
    Tím ale nechce říci, že bychom neměli chtít potěšit druhé a dělat jim radost, naopak je určitě dobré vycházet s lidmi a najít k nim cestu (např. 1. Kor 9,20; 1. Tim 3,7 atd.). Ostatně, pokud sloužíme a potěšujeme druhé, potěšujeme také Boha (Mt 25,34-40). Spíše chtěl vyjádřit určitou obecnou zákonitost: někdy služba Bohu či jen dobré chování způsobuje nepřátelství a narušené vztahy s lidmi tohoto světa (J 15,19; 1. J 3,12). Pavel tento úděl ochotně přijal se všemi důsledky. Nemůžeme tedy vždy očekávat, že se každému zavděčíme, a naopak bychom měli vždy zpozornět, když nezakoušíme od nikoho pronásledování (Lk 6,26).  Pro apoštola tedy nebyla snaha zalíbit se lidem jakousi regulativní zásadou chování, nechtěl potěšit víc člověka, než Boha, a když si měl vybrat – vždy dal přednost Bohu. Stejný princip platil i ohledně evangelia: 
    Oznamuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám zvěstoval, není podle člověka. Jakékoliv jiné evangelium, které by přitáhlo mnoho lidí a zajistilo zvěstovatelům přízeň a autoritu lidí ve světě –  pokud nestojí na správných zásadách, potom je to pouze evangelium podle lidské vůle. Takže i evangelium, které káže Pavel a má kvůli tomu spoustu problémů, naznačuje, že pochází od Boha.
    Ostatně, že se nejedná o evangelium lidské, ale Božské (od Boha zjevené) je hlavním tématem k následujícímu studovanému textu dopisu (Gal 1,13-2,10), kde přímo reaguje na námitku svých odpůrců. Ti patrně tvrdili, že Pavel neviděl přímo Krista (což nebyla pravda 1. Kor 9,1-2) a nechal se vyučit nějakým člověkem z Judska, snad Ananiášem (Sk 9,17). Tím se ještě bude pisatel zabývat později v Gal 1,15-17.
    Každopádně nesmíme zapomínat na to, že Pavel byl prorok (např. Sk 22,17-21). Na rozdíl od Galatských a drtivé většiny křesťanů Pavel nepřijal evangelijní zvěst od žádného učitele či evangelisty, nikdo ho nevyučil ani ho nikdo nemohl nějak zmanipulovat – ale poznal evangelijní zvěst od samotného Původce evangelia, Ježíše Krista (Gal 1,1).
    Zde na zemi existuje mnoho nauk, tisíce různých náboženství, ale jen jedno jediné z nich nese Boží nápis a znamení. Je náboženství lidské a náboženství Boží. (2SM 379)

 

 

Pavel a zvěst evangelia  (Gal 1,13-3,5)  

    Ve svém listě galatským věřícím uvádí Pavel ve zkratce hlavní události spjaté s jeho obrácením a s jeho prvními křesťanskými zážitky. Snažil se tím ukázat, že to byl zvláštní projev božské moci, který ho přivedl k poznání a přijetí velkých pravd evangelia. A skrze poučení, jehož se mu dostalo od samého Boha, byl Pavel přiveden k tomu, aby varoval a napomenul Galatské způsobem tak slavným a rozhodným. Nepsal váhavě a s pochybnostmi, nýbrž s jistotou pevného přesvědčení a dokonalé znalosti. Jasně naznačil, jaký je rozdíl mezi tím, učí-li člověk, a tím, pochází-li učení přímo od Krista. AA 386
    V následující pasáži se apoštol věnuje tomu, co v životě prožil ve vztahu k evangeliu a k lidem. V podstatě konkrétními příklady dokazuje to, co prohlásil ve 12. verši: Neboť jsem je nepřevzal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista. (Gal 1,12).
    Jeho odpůrci, patrně farizejští křesťané, kázali něco jiného než Pavel. Tvrdili, že Pavel obdržel evangelium od nějakých učitelů, snad apoštolů z Jeruzaléma (Gal 1,18-2,20), a špatně to pochopil. Krista nikdy neviděl a tak jeho učení pochází od lidí. Tím zneklidňoval mysl jeho zastánců v Galacii (Gal 1,7). Tito lidé mohli být i upřímní a v principu čestní, kladli velký důraz na posvěcení (zachovávání zákona), ale učením o ospravedlnění skrze skutky zapírali Kristovu milost. My ale z předchozího studia dobře víme, že Galatští od těchto lidí neslyšeli různou verzi stejných pravd, ale úplně jiné evangelium. 
    Pavel se nyní rozhodl, že jasně vymezí a vysvětlí, jak je to s ním a lidmi v církvi ve vztahu k evangeliu. Svoje důležité životní mezníky předkládá v chronologickém pořadí:
a) Pavlova zkušennost: jeho mládí (Gal 1,13-14) a obrácení (Gal 1,15-17)
b) První návštěva v Jeruzalémě (Gal 1,18-24)
c) Druhá návštěva v Jeruzalémě (Gal 2,1-10)

    Nakonec ještě připojuje svou zkušennost s Petrem, který nestál v pravdě evangelia, a připojuje svoji osobní zkušennost s Galatskými. Evangelium tedy prodchlo jeho život a on ho začal prosazovat bez ohledu na názory nebo postoje lidí:
d) Pavlova zkušenost s Petrem (2,11-21)
e) Pavlova zkušennost s Galatskými (3,1-5)

 

Pavlovo mládí  (Gal 1,13-14)

    O Pavlově (Saulově) pronásledování se dovídáme již z knihy Skutků: Saul ničil církev: vcházel do jednotlivých domů, odvlékal muže i ženy a dával je do vězení. ...Saul stále ještě soptil hrozbami a dychtil po zabíjení Pánových učedníků. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho dopisy pro synagogy v Damašku, aby mohl stoupence té Cesty, muže i ženy, jestliže tam nějaké najde, přivést spoutané do Jeruzaléma. (Sk 8,3; 9,1-2). Vidíme dokonce, že se sám z vlastní iniciativy se rozhodl vymýtit Ježíšovi stoupence: pro svou věc skutečně horlil!
    Možná bychom mohli říci, že se zde Pavel chlubí nejenom svou horlivostí, ale i svým vzděláním. Patrně tak činí záměrně, zdůrazňuje, jaké byl „eso“, ovšem poté všechno své počínání zhodnocuje z perspektivy Krista, a Jeho kříže (Gal 1,16). Jinde to vyjádřil ještě důrazněji: Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na sebe, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z kmene Benjamínova, Hebrej z Hebrejů, jde-li o Zákon -- farizeus, jde-li o horlivost -- pronásledovatel církve, jde-li o spravedlnost, která je v Zákoně, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu1. A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista (Fil 3,4-8 (1) - σκύβαλα  - odpadky, odpad, hnůj).
    Vidíme, že Patřil k nejpřísnějšímu židovskému směru – k farizeům, který důsledně plnil Boží požadavky v zákoně. Své „chlubení“ však pokládal za ztrátu, když se setkal s Kristem. Tehdy jeho život nabral úplně jiný směr. Zkušennost Galatských je ale opačná, když se obrací od živého Krista k principům Judaismu, te kterého ho Bůh vyvedl. Dříve horlil pro otcovské TRADICE (ne pro Boha, nebo Písmo), ale nyní horlí pro Krista.
    Tyto tradice jsou zaznamenány v Mišně, nebo Talmudu. Nesmíme si farizeje nějak démonizovat a představovat si, že jejich učení bylo kompletně špatné, i když mnohé z tradic šli proti vůli Boží (např. Mt 15,2.6; Mk 7,3). Na druhou stranu - jak říká Kristus: Na stolci Mojžíšově usedli učitelé Zákona a farizeové. Proto udělejte a zachovávejte všechno, co by vám řekli, avšak podle jejich skutků nečiňte; neboť mluví, ale nečiní. (Mt 23,2) V některých věcech se lidé mohli od farizeů učit, apoštol zde ale naráží na obecný princip víry, která je postavena spíše na tradicích a obřadech, než na Kristu a Jeho slovu.

 

 

Pavlovo obrácení (Gal 1,15-17)

1,15-16
    Pavel, povolaný apoštol, oddělený pro Boží evangelium (Ř 1,1) měl již od narození od Boha svěřený úkol (Ž 22,10; Iz 49,1.5), a dostal určité talenty a schopnosti, aby ho mohl zdárně vykonat (srov. Mt 19,12; Sk 3,2; 14,8). Bůh už před jeho narozením věděl, že se narodí a jak se bude v životě svobodně rozhodovat a že se nakonec stane odhodlaným zvěstovatelem evangelia.
    Pavel si své vykoupení ani povolání nijak nezasloužil, ale Bůh k němu ze své MILOSTI přistoupil a změnil Jeho život. Zdá se, že když pronásledoval Boží lid, mnozí křesťané vzali vážně Kristova slova: Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, (Mt 5,44), a tak byl povolán ke službě jeden z největších evangelistů v dějinách světa.
    Sám Pavel spatřoval hlavně dva důvody, proč ho Pán zastavil a projevil mu milosrdenství:
Děkuji tomu, který mne posilnil, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za spolehlivého a ustanovil ke službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. Došel jsem však milosrdenství, protože jsem to činil z nevědomosti v nevěře.
...Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Z nich jsem já první, avšak proto jsem došel milosrdenství, aby Kristus Ježíš na mně prvním ukázal veškerou svou trpělivost jako příklad pro ty, kdo v něho budou věřit k životu věčnému. (1. Tim 1,12-13. 15-16)

        V tu chvíli se stalo něco velmi zvláštního. Pavel Ježíše samozřejmě znal, ale na cestě do Damašku se mu zjevil a on Ho pak zjevoval dál. Nejenom v jeho vnitřním přesvědčení, ale i svým životem zjevoval Syna svému okolí. Pak mohl prohlásit: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. (Gal 2,20)

     Skutečné obrácení je rozhodná změna smýšlení i pohnutek, je to mužné skoncování se světskými zájmy, únik z dřívějšího duchovního ovzduší, osvobození z moci vlastních myšlenek, názorů a vlivů. Toto oddělení je bolestné a nepříjemné pro obě strany. Kristus však řekl, že právě toto rozdělení přinesl. Obrácení lidé však budou cítit ustavičnou touhu, aby jejich přátelé všechno opustili pro Krista, neboť vědí, že když se to nestane, bude nevyhnutné konečné rozloučení. (5T 82-83)
    K jakému úkolu byl při svém obrácení povolán (Gal 1,15)? Samozřejmě zde naráží na mysli svou zkušenost na cestě do Damašku. Tam Bůh promluvil k Ananiášovi a předal mu poselství pro apoštola Pavla: Jdi, neboť on je mou vyvolenou nádobou, aby přinesl mé jméno před národy i krále a syny Izraele. (Sk 9,5)
    Podobně jako Jeremiáš (Jer 1,5) či Jan Křtitel (Lk 1,13-16) byl Boží vyvolenou nádobou. I přes jeho přísně Judaistickou výchovu Bůh již od jeho narození věděl, co pro Něj Pavel v dospělosti vykoná. Vychovával si ho v prostředí Judaismu, ve znalostech Písma a židovských tradic, a potom mu změnil život – a jeho služba potom mohla být velice efektivní, protože rozuměl židovskému učení a mohl na něj adekvátně reagovat. Věděl, jak promlouvat k židům a skutečně ze Skutků víme, že k s nimi často o Kristu hovořil. Přesto byl podle Boží vůle jeho záměr spíše na pohanské obyvatelstvo.
    A když tedy nastalo toto slavné povolání, apoštol používá velmi zvláštní slova: neporadil jsem se hned s tělem a krví (Gal 1,16). Pavel mohl jednoduše napsat: s lidmi, nebo s apoštoly, ale on použil frázi s tělem a krví. Co tím chtěl říci? Slovo tělo má v Bibli několik významů, přičemž všechny odkazují na slabou hříšnou lidskou přirozenost (Mt 16,17; J 8,15-16; Gal 5,17.19 atd.). Opět vidíme důraz na to, že se Pavel neporadil s (hříšnými chybujícími) lidmi, kteří by mu předali nějak špatně pochopené evangelium (jak patrně tvrdili jeho odpůrci), instrukce totiž obdržel přímo od Boha. 
    Když ho Bůh povolal, ihned si uvědomil co se vlastně děje a začal pracovat pro Krista. Vzdal se své dobře vypadající kariéry a celoživotního přesvědčení, a bez prodlení se stal misijně založeným křesťanem. Začal prostě hledat nejprve Boží království, a teprve až potom všechno ostatní (Mt 6,33).

 

1,17
    Židé Jeruzalém vybudovali na vrcholku hory, takže slovo spojení vystoupit do Jeruzaléma se běžně používalo pro vykonání cestu do tohoto posvátného města. V těchto slovech Pavel připouští, že se stal apoštolem později než Dvanáct (kteří sídlili v Jeruzalémě (Sk 15,2), nicméně se APOŠTOLEM STAL z VŮLE BOŽÍ, a to bez jejich pověření či jiného ovlivňování.
    Místo do Jeruzaléma ale odšel do Arábie. Kde se ve starověku rozprostírala oblast, známá jako Arábie? Pavel se patrně odebral do nedaleké pustiny, kterou dnes známe jako Syrská poušť. Nevíme, jak dlouho tam byl, určitě ale méně než tři roky (Gal 1,18 srov. Sk 9,20.22.27), možná ale i jen pár dní (Sk 9,19-20). 
    Proč tam šel? Někteří navrhují, že v Arábii evangelizoval, čímž si podle 2. Kor 11,32 znepřátelil místního Římského místodržícího, krále arabské Arety. To je možné, každopádně odešel do těchto odlehlých míst, aby si mohl v hlavně srovnat věci ohledně Boha a právě mu zjeveného Krista. Odpor rostl a mohutněl tak, že Pavel nemohl ve své činnosti v Damašku pokračovat. Posel z nebe mu přikázal, aby odtud na čas odešel a šel do Arábie Gal 1,17, kde nalezl bezpečné útočiště.
    Tam, v samotě pouště, měl Pavel dost příležitostí k nerušenému přemýšlení a rozjímání. V klidu přehlížel svou minulost a kál se za ni. Hledal Boha celým svým srdcem a neustál, dokud si nebyl zcela jist, že jeho počkání bylo přijato a že hřích mu byl odpuštěn. Toužil po ujištění, že Ježíš bude s ním při jeho dalším působení. Zbavil se zaujatosti, oprostil se od tradic, jež dosud utvářely jeho život a přijal poučení ze Zdroje pravdy. Ježíš s ním obcoval, utvrzoval ho ve víře a obdařoval ho bohatstvím moudrosti a milosti. (AA 125-126)

 

Pavlova první návštěva Jeruzaléma (Gal 1,18-24)

1,18-20
    Pavel tedy chtěl osobně poznat apoštola Petra, aby si u něj udělal vlastní obrázek. Do to doby jej totiž znal patrně jako nějakého hlavního bludaře té náboženské židovské sekty.
    Nevíme, proč uvádí přesný čas svého pobytu v Jeruzalémě a z jakého důvodu tam nestrávil delší čas, ale patrně těch 15 dní zmiňuje proto, že se jedná o velmi krátkou dobu na to, aby se nechal od apoštolů či jiných lidí vyučit či nějak výrazně ovlivnit. Důvod jeho odchodu by mohl být zaznamenán ve Sk 9,28-30: A byl s nimi, volně chodil po Jeruzalémě a otevřeně mluvil v Pánově jménu. Mluvil také s Helénisty a přel se s nimi, ale oni se ho pokoušeli zabít. Když se to bratři dozvěděli, odvedli jej dolů do Cesareje a vyslali do Tarsu. (Sk 9,28-30).
    A v Jeruzalémě se seznámil s také s Jakubem. Jednalo se samozřejmě o bratra Ježíše Krista (Mt 13,55), který zastával v první církvi v Jeruzalémě významné postavení (Sk 15,13). Sám Pavel ho spolu s Petrem a Janem nazývá sloupem církve (Gal 2,9). Není proto divu, že i pro něj používá označení apoštol, ačkoliv (stejně jako on (!) nepatřil k Dvanácti učedníkům.
    Tak to tedy všechno bylo a apoštol trval, že nyní píše jen samou pravdu. Rozhodl se dokonce veřejně prohlásit, že v Jeruzalémě skutečně proběhlo všechno tak, jak popsal, patrně proto, že odpůrci evangelia jeho život a pobyt v Jeruzalémě líčili jinak. A protože se nemohl dožadovat svědectví Jakuba či Petra, protože sídlili v Jeruzalémě a ne v Galacii mezi pohany, přísahá před Bohem samotným (podobně se i v Ř 9,1 odvolává na své svědomí, do kterého nikdo nevidí).

 

1,24
    Po této návštěvě odešel do Sýrie a do oblasti Kýlikie, což byla provincie rozprostírající se na území Malé Asie s hlavním městem Tarsem (snad příběh z Sk 9,30; 11,25-26). Zde strávil nějakou dobu hlásáním evangelia (Gal 1,21 srov. Sk 15,23.41?).
    Co se týče jeho spojení s Judskem, napsal: Ve sborech v Judsku, které jsou v Kristu, mě osobně neznali.. Vidíme, že již v této době se na území Judska nachází mnoho sborů, složených převážně z židů, kteří přijali Ježíše. Pavel se ale nesoustředil na tuto oblast, protože byl vybrán jako apoštol (hlavně) k pohanům (Gal 1,6; 2,2. 8-9).
    V Gal 1,22 doslova čteme: Já byl však neznámý tváří v Judsku... Obyvatelé Judska samozřejmě znali jeho tvář i to, co dělal, ať už jako pronásledovatel církve či jako (později) i zvěstovatel evangelia (Gal 1,23!). Těmto slovy ale chtěl vyjádřit, ale Judští křesťané a učitelé (kteří ho možná jeho odpůrci ovlivnili) ho neviděli a neznali ho osobně, a tak od nich nemohl obdržet žádné instrukce ohledně evangelia.
    V Judsku se jen doslechli o Pavlově obrácení. A jako zbožní věřící neoslavovali  Pavla za jeho velké evangelizační schopnosti, které nyní projevoval, ale samotného Boha, který k němu promluvil a způsobil jeho obrácení. Ne nás, Hospodine, ne nás, ale své jméno učiň slavným pro své milosrdenství, pro svou věrnost. (Ž 115,1) 
    A celé nebe oslavovalo spolu s nimi: Pravím vám, že tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. (Lk 15,27)

 

Na této stránce je použit tento překlad:

Český studijní překlad, Copyright © 2009, Nadační fond překladu Bible, http://www.biblecsp.cz/. Použito s povolením. Nedistribuovat.
Czech study translation. Copyright © 2009 by Bible Translation Endowment Fund, http://www.biblecsp.cz/. Used by permission. Do not distribute.