Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kniha: Daughters of God (Dcery Boží) 1-2. kapitola

DG15Kapitola 1. Bůh povolává ženy do Své služby

               

V rozličných oborech díla pro Boží věc existují široká pole působnosti, ve kterých mohou naše sestry konat dobro pro Mistra… Mezi vznešenými ženami, které již mají morální odvahu, aby se rozhodli dát přednost víře v této době - je mnoho takových, které mají takt, vnímavost, dobré schopnosti a které mohou pracovat jako úspěšné pracovnice. Práce takových Křesťanských žen je velmi potřebná. (EV 466)

 


Ženy jako Křesťanské pracovnice

Ten, který zemřel, aby vykoupil člověka ze smrti, miluje Božskou láskou a říká svým následovníkům:  „To je mé přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já miluji vás.” (J 15,12). Kristus ukázal Svou lásku k padlé lidské rase Svými činy.

Pravé dítko Boží bude Kristupodobné, a jak bude růst v poznání pravdy a bude posvěcováno skrze pravdu, bude stále více a více jako Kristus, a bude stále více toužit po záchraně duší vykoupených Jeho krví.

Někteří mohou dělat víc, než ostatní, ale každý z nás může něco dělat. Žena by neměla cítit, že je omluvena z díla kvůli svým domácím pracím. Ženy by měly nabýt rozumných znalostí, pokud jde o činnosti, jak s co největším úspěchem a metodicky přivádět duše ke Kristu. Pokud by si všechnyDA16 uvědomily význam toho, co by mohli vykonat, kdyby v co největší míře pracovaly dle svých schopností v práci Boží a měli přitom hlubokou lásku k duším cítily by na ně vložené břemeno práce, stovky by jich bylo zapojeno do díla jako aktivní pracovnice. Tyto ženy jsou dosud netečné a lhostejné a nedosahují ničeho, nebo jen velmi malých výsledků.

V mnoha případech odpad světa ucpal přijímací cesty k duši. Sobeckost řídí mysl a pokřivuje charakter. Kdyby byl život skryt s Kristem v Bohu, služba pro Něj by nebyla žádnou dřinou. Jestliže by bylo u lidí celé srdce bylo zasvěceno Bohu, každý by si mohl najít něco, co by měl dělat a toužit po své části práce  na díle Božím. Sázeli bychom vedle všech vod; přitom bychom se modlili a věřili, že se objeví ovoce. Praktičtí Bohabojní dělníci budou vyrůstat, modlíce se ve víře za milost a nebeskou moudrost, aby mohli konat dílo rozprostírající se před nimi s veselou a ochotnou myslí. Budou usilovat o Božské paprsky světla, které mohou osvětlit stezky druhých.

Ti, kteří spolupracují s Bohem, nebudou ani trochu ochotní se zapojovat do rozličných způsobů zábavy a nebudou usilovat o spokojenost a potěšení. Když začnou pracovat v Bázni Boží a vykonávat službu Pánu, zajistí si tím tu nejpevnější spokojenost. Spojeni s Ježíšem Kristem budou moudří ke spasení. Budou stromy přinášející ovoce. Budou rozvíjet bezelstný život, překrásný charakter. Největší pozornost budou věnovat velkému dílu vykoupení. Jídlo, pití, oblékání, domy a pozemky budou pro ně podřadnými záležitostmi. Boží mír v nitru člověka odlomí uschlé či sukovité větve sobectví, marnosti, pýchy a zahálčivosti. Je to víra a konání, co vytváří náš křesťanský život. Nepřicházíme do spojení s křesťanskou úrovní pouze tím, že vyznáváme Krista a máme naše jména zapsána v církevní knize. Každý jednotlivec by měl být pro Krista pracovníkem. Osobním úsilím můžeme ukázat, že jsme s Ním spojeni.

Křesťanské ženy jsou povolávány. Existuje široké pole působnosti, ve kterém mohou vykonat dobrou službu pro Pána. Existují vznešené ženy, které již mají morální odvahu se rozhodnout být zastánkyněmi pravdy. Existují ušlechtilé ženy, které mají morální odvahu se na základě důkazů rozhodnout pro pravdu. Mají takt, vnímavost a dobré schopnosti a mohli by tedy s úspěchem vykonávat křesťanskou práci. Existuje zanedbaná či špatně vykonaná práce, která by mohla být pečlivě dokončena prostřednictvímDG17 pomoci, kterou jsou schopny tyto ženy poskytnout. Mohly by dosáhnout úrovně, kterou služebníci nemohou dosahovat. V církvi máme pozice, které by mohly přijatelně zastávat. A jestliže by byly řádně vyučeny, mohly by se v církvi účastnit práce v různých odvětvích.

Ženy mohou konat dobrou práci na misijním poli, když budou psát přátelům a učit se správným postojům ve vztahu k Boží věci. Tímto způsobem jsou přinášeny ke světlu velmi cenné záležitosti. Pracovnice by neměly usilovat o sebepovýšení, ale představování pravdy jednoduše všude tam, kde budou mít příležitost. Peníze, které byly utraceny za nepotřebné ozdoby a zbytečné ornamenty by měly být věnovány věci Boží a použity k přinášení světla pravdy těm, kteří jsou v temnotě omylů. Duše zachráněné prostřednictvím jejich úsilí budou pro ně cennější, než drahé módní oblečení. Bílé roucho a zdobená koruna, kterou jim dá Kristus jako odměnu za jejich nesobecké úsilí v záchraně duší, bude cennější, než nepotřebné ozdoby. Hvězdy v jejich korunách budou navždy zářit a tisíckrát jim splatí jejich sebezapření a sebeobětování, o které usilovali pro Boží věc.

Je zapotřebí žen pevných zásad a rozhodného charakteru. Žen, které věří, že vskutku žijeme v posledních dnech a které mají poslední slavnostní poselství varování, aby je předaly tomuto světu. Měly by cítit, že jsou zapojeny v důležité práci v rozprostírání paprsků světla, kterými je Nebe osvěcuje. Když láska Boží a Jeho pravda jsou trvalou zásadou, tak se nenechají ničím zastrašit tak, že by nevykonaly nějakou svou povinnost, a nenechají se odradit od své práce. Budou se bát Boha a nenechají se odtrhnout od své práce v Jeho věci proto, že by se tím dostaly do výhodných situací, nebo tím, že by jim byly nabízeny přitažlivé vyhlídky do budoucnosti. Zachovají si u sebe svou bezúhonnost za každou cenu. To jsou ty, které správně představují Kristovo náboženství, jejich slova budou taktně řečena jako zlatá jablka na stříbrných mísách (viz Př 25,11). Takoví lidé mohou mnohými způsoby vykonat drahocennou práci pro Boha. On je povolává, aby vyšly do polí ke sklizni a pomohli shromáždit do snopů.

Inteligentní Křesťanské ženy mohou použít svých talentů k tomu nejvyššímu prospěchu. Mohou ukázat svým životem sebezapření a svou ochotou k práci to nejlepší, co v nich je: že věří pravdě a jsou skrze ni posvěcovány. Mnohé potřebují tímto konánímDA18 rozvinout síly, které mají. Manželky a matky by neměly v žádném případě zanedbávat své manžele a své děti; ale mohou vykonat mnohé, aniž by zanedbaly své domácí povinnosti; ale ne všechny mají tyto závazky.

Kdo může mít tak hlubokou lásku vůči duším mužů a žen, za které Kristus zemřel, tedy za ty, kdož jsou účastníci Jeho milosti? Kdo může lépe představovat Kristovo náboženství, než křesťanské ženy, ženy, které se opravdově namáhají, aby přivedly duše ke světlu pravdy? Kdo jiný se může tak dobře přizpůsobit práci sobotní školy? Opravdová matka je opravdovou učitelkou dětí. Jestliže mají srdce, kde je vštípena Kristova láska, učí děti ve své třídě a modlí se s nimi a za ně, mohou vidět obrácené duše dětí shromážděné v Kristově ovčinci. Nedoporučuji, aby ženy usilovali o volební právo [pozn. ženám bylo volební právo přiznáno ve Spojených státech až v roce 1920. Když byla psána tato slova, někteří se již pokoušeli různými způsoby změnit zákon] či se stát státními úřednicemi, ale raději mají usilovat o to stát se misionářky, které učí pravdu dopisní korespondencí. Takové by rozesílaly různé věci ke čtení, rozmlouvaly by s rodinami a modlili se s matkami a dětmi. Tím vším mohou vykonat mnoho práce a být požehnáním.

Pán vinice hovoří k mnoha ženám, které nyní nic nedělají: ‚Proč tu stojíte celý den nečinně?‘ (viz Mt 20,6). Mohou být nástroji spravedlnosti vykonávající svatou službu. Byla to Marie, která jako první kázala vzkříšeného Ježíše; a v současnosti je zapotřebí jemného obměkčujícího vlivu křesťanských žen ve velkém díle kázání pravdy. Kdyby bylo dvacet žen tam, kde je nyní jedna, která vytváří záchranu duší svou starostlivou prací, viděli bychom mnohem více lidí obracených k pravdě. Zapálená a trvalá píle ve věci Boží by zcela jistě přinesla úspěch. Takové výsledky by tyto ženy velmi udivily. Dílo musí být dokonáno prostřednictvím trpělivosti a vytrvalosti a v tom všem konání pak uvidíme opravdovou oddanost k Bohu. Bůh volá po skutcích, ne jen po slovech.

Dílo Boží si zaslouží vaše nejlepšího úsilí. Když přišel Syn člověka, aby splnil Božský plán, hledal a zachránil, co by jinak bylo ztraceno. Učil chybující a hříšné lidi, které přišel zachránit. Zápasil za ně v jejich prospěch v opravdové modlitbě k Otci – a my bychom se měli zapojit do stejného díla. Jestliže tato služba nebyla pod úroveň pro Syna Božího, Stvořitele všech světů, mělo by to být považováno za příliš ponižující a příliš sebeobětavé pro Jeho následovníky? Samozřejmě, že ne. Nicméně motivací může být pro nás to, že neexistuje žádné vyšší svatější a vznešenější povoláníDG19, než být spolupracovníkem Božího Syna.

Jsme tak často pohlceni svými sobeckými zájmy, že našim srdcím nedovolujeme brát na sebe potřeby a nedostatky lidstva. Nekonáme dostatek skutků soucitu a shovívavosti v posvátné mezilidské službě potřebným, utlačovaným a trpícím. Jsou zapotřebí ženy, jež nejsou namyšlené, ale které jsou jemné v mravech a skromného srdce. Ženy, které budou kdekoliv pracovat s Kristovou pokorou a vykonají cokoliv pro záchranu duší. Všichni, kdo byli ustanoveni za účastníky nebeských předností, by měli být opravdoví a starostliví, aby měli ostatní – kteří se netěší stejných nebeských výhod –  před sebou představeny jasné důkazy pravdy. A nebudou pouze toužit po tom, aby ostatní mohli mít tyto výhody, ale také uvidí, že je obdrží, a budou konat svou část práce směrem kupředu ke splnění této záležitosti.

Ti, kteří se stanou Božími spolupracovníky, zvýší svou morální a spirituální sílu, zatímco ti, kteří věnují svůj čas a energii službě sami sobě zakrní, zeslábnou a zemřou. Křesťanské ženy, mládež, lidé středního věku a ti v pokročilém věku mohou mít svůj díl v práci Boží pro tento čas. Když se zapojí do této práce, tak při každé příležitosti získají pro sebe zkušenosti nejvyšší hodnoty. V zapomnění na sebe budou růst v milosti. Trénováním mysli v tomto směru se naučí, jak brát na sebe břemena pro Ježíše a uvědomí si blaženost této služby. A brzy přijde čas, kdy „ti, kdo v slzách rozsévají, budou s jásotem sklízet.“ (Ž 125,5) ST, 16. září 1886

Pán má práci pro ženy stejně jako pro muže. Mohou zaujmout své místo v Jeho práci při jakékoliv krizi a On bude skrze ně pracovat. Pokud mají ve své mysli vštípený smysl pro povinnost a práci pod vlivem Ducha Svatého, budou mít v tomto čase požadovanou duchapřítomnost. Spasitel bude odrážet na tyto sebeobětavé ženy světlo Své podpory a dá jim sílu, která překračuje to, co je lidské. Mohou vykonat v rodinách práci, kterou muži nedokážou a pracovat tak, že proniknou do vnitřního života druhého člověka: mohou přijít k srdcím lidí tak blízko, jak by to muži nedokázali. Je zapotřebí právě takových pracovnic. RH 26. srpna 1902

Slyšíme mnoho o vzdělávání žen a je to téma, kteréDG20 si zaslouží pečlivou pozornost. Nejvyšší vzdělání pro ženy spočívá v důkladné a vyrovnané kultivaci všech jejich schopností a sil.  Srdce, mysl i duch stejně jako fyzická stránka bytosti by měly být řádně rozvinuty. Existuje mnoho těch, které nejsou kultivovány v mysli a vystupování. Mnohé jsou celé vystrojené a cílem jejich životů, jak se zdá, je ukazovat se před druhými. Když vidíme tento stav věcí, nemůžeme vyřknout modlitbu, aby Bůh požehnal světu s ženami, které nejsou rozvinuty tak, jak by měly být ve své mysli, charakteru a uskutečňování Bohem svěřené odpovědnosti. ST 23. března 1891

Jestliže ti, kteří mají velké světlo, nebudou reagovat na pozvání stát se spolupracovníky s Bohem, pak Bůh vezme a použije ty, kteří mají daleko méně světla a mnohem méně příležitostí. Ti, kteří uvádějí ve skutek své spasení s bázní a třesením si budou uvědomovat, že je to Bůh, který v nich působí, aby chtěli i činili to, co se Jemu líbí. Měly by tu být tisíce plně probuzených a opravdových lidí v díle Božím, kteří by byli jasnými zářícími světly. Měly by tu být tisíce lidí, kteří si uvědomují závažnost času, ve kterém žijeme, a kteří nečekají na pobídnutí, ale jsou vázaní Boží silou k rozšíření světla, aby otevřeli pravdu druhým, která je tak zřetelně zjevena ve Slově Božím. Není času nazbyt.

Muži a ženy by měly sloužit v  komunitách a vzdálených oblastech, kde se nedostalo světla. Poté, co vzbudí pozornost, by měli najít živého kazatele, který je schopný představit pravdu a způsobilý k vyučování rodin Slovu Božímu. Ženy, které mají v srdci věc Boží, mohou konat dobrou práci v oblastech, ve kterých bydlí. Kristus mluví o ženách, které Mu pomohou v předkládání pravdy před ostatní, a Pavel také hovoří o ženách, které s ním pracují na evangeliu. Ale jak velmi je omezená práce již vykonaná těmi, kteří by mohli vykonat obrovskou práci, kdyby mohli! Existují rodiny, které vlastní prostředky, jež by mohly použít pro Boží slávu. A to tak, že vycestují do vzdálených zemí, kde mohou nechat své světlo svítit dále v dobrých skutcích, které vykonají vůči těm, kdo potřebují pomoc.  Proč muži a ženy nejsou zapojeni do misionářské práce, aby tak následovali příklad Kristův? RH 21. července 1896

 

DG21Kapitola 2. Ženy ve Starém zákoně

 

Studium ženské práce ve spojení s věcí Boží v časech Starého zákona nás učí lekcím, které nám umožní zvládnout krizové situace v práci pro tuto dobu. Nemůžeme být přivedeni do tak kritické a významné situace, jako byl Boží lid v čase Ester, ale obrácené ženy často mohou vykonat důležitou část práce ve skromnějších podmínkách. To již mnohé dělají a jsou stále připraveny dělat. ST Series B 15,2

 

Eva, Matka všech

[Tato kapitola je založena na Genesis 1-2]

„Hospodinovým slovem byla učiněna nebesa a dechem jeho úst všechen jejich zástup. … Vždyť on řekl a stalo se. On přikázal a uskutečnilo se.“ (Ž 33,6.9). On „založil zemi na základech -- nepohne se na věky věků.“ (Ž 104,5). Když planeta země vyšla z rukou svého Tvůrce, byla mimořádně nádherná… Andělský zástup pozoroval scénu s potěšením a oslavoval podivuhodné skutky Boží. Poté, co byla vytvořena země se svými hemžícími se zvířaty a rostlinným životem, byl přiveden na scénu člověk, koruna Stvořitelského dílaDG22Právě pro něj byla přizpůsobena tato nádherná země, jemu byla dána nadvláda nad vším, na co by se jen mohl podívat, neboť „…řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali … nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi. … Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, … stvořil je muže a ženu.“ Zde je jasně rozvedeno podrobné vyprávění původu lidské rasy. Tento Božský záznam je uveden tak jasně a jednoduše, že neexistuje žádná příležitost k vyvození chybných závěrů. Bůh stvořil člověka ke Svému vlastnímu obrazu. Není to žádné tajemství. Neexistuje žádná úrodná půda pro vytvoření domněnky, že člověk by vyvinut pomalými vývojovými studiemi z nižších forem zvířecího či rostlinného života. Takové učení snižuje velké dílo Stvořitele na úroveň omezených lidských pozemských koncepcí. Lidé jsou tak zaměření na vyloučení Boha ze svrchované pozice ve vesmíru, že člověka a degradují a okrádají o důstojný původ. Bůh ustanovil hvězdné světy na výšině a zbarvil jemnou dovedností květiny na poli, kdo naplnil zemi a nebesa divy Své síly. Přišel korunovat Své slavné dílo tím, že umístil doprostřed člověka, aby stál jako vládce nad krásnou zemí. Neselhal při stvoření bytosti, která je hodná té Božské ruky, která mu dala život. Genealogie (rodokmen) naší rasy, jak je dán inspirací, sleduje zpětně původ  k velkému Stvořiteli, ne jako linii vyvíjejících se zárodků, měkkýšů a čtyřnožců. Skrze zformování prachu byl Adam „synem Božím.“

Člověk měl nést Boží obraz jak ve vnější podobě, tak i v charakteru… Když nesl Boží obraz a byl v dokonalé poslušnosti Jeho vůle, byl svatý a šťastný.

                Jakmile člověk vyšel z rukou Stvořitele, byl vznosné postavy a dokonale souměrný. Jeho vzezření neslo načervenalou zdravou barvu; zářil svým světlem života a byl radostný. Adamova výška byla mnohem větší, než lidí, kteří nyní obývají zemi. Eva byla poněkud menší postavy; přesto její postava byla vznešená a plná krásy. Bezhříšný pár nenosil žádný oděv vytvořený člověkem. Celí byli oděni světlem slávy, oblečeni stejně jako Andělé. Dokud žili v poslušnosti vůči Bohu, roucho světla je stále zakrývalo…

                Samotný Bůh dal Adamovi společnici. Poskytl mu „pomocDG23 jako jeho protějšek“ –  pomocnici odpovídající jeho osoběŽena byla uzpůsobena tak, aby byla jeho společnicí a byla s ním ve vzájemné lásce a sympatii. Eva byla stvořena z žebra vzatého z Adamova boku, aby jím nebyla ovládána jako hlava, ani nebyla pošlapávána pod jeho nohama jako někdo podřadnější, ale aby stála po jeho boku, byla jemu rovná, jím milována a chráněna. Eva byla část člověka, kost z jeho kostí, maso z jeho masa, jeho druhým já – což ukazovalo na úzké spojení a láskyplnou náklonnost, která byla součástí tohoto vztahu. „Neboť nikdo nemá své tělo v nenávisti, ale živí je a pečuje o ně.“ (Ef 5,29). „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo.“

                Nyní bylo stvoření úplné. „Tak byla dokončena nebesa a země i všechny jejich zástupy. … Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré.“ Na zemi rozkvétala Edenská zahrada. Adam a Eva měli volný přístup ke stromu života. Žádná stopa hříchu či stínu smrti nekazila krásné stvoření, „když jitřní hvězdy společně jásaly a všichni Boží synové hlaholili…“ (Job 28,7).

                Naši první rodiče, stvořeni byť jako nevinné a svaté bytosti, nebyli ve stavu, kdy by neměli možnost nesprávného jednání. Bůh je vytvořil jako svobodné morální osoby, schopné ocenit moudrost a dobrotu Jeho charakteru a spravedlnosti Jeho požadavků s plnou svobodou podvolit se nebo odmítnout poslušnost. Užívali si společenství s Bohem a svatými anděly. Ale předtím, než by jim byla poskytnuta záruka věčnosti, musí být vyzkoušena jejich loajalita…

                Zatímco zůstali věrni Bohu, Adam a jeho společnice brali na sebe vládu nad celou zemí. Neomezená nadvláda jim byla dán nad vším živým. Lev a beránek mírumilovně dováděli kolem nich nebo leželi spolu u jejich nohou. Šťastní ptáčci poletovali kolem nich beze strachu; a jejich spokojené písně stoupali k chvále svého Stvořitele, Adam a Eva se k nim připojili v díkuvzdání vůči Otci a Synu…

Andělé varovali Evu, aby se měla na pozoru nevzdalovala se od svého manžela, zatímco je zaměstnaná svou denní prací v zahradě. S ním bude v menším nebezpečí pokušení, než když by byla sama. Ale jednou se stalo, že se  - zaujata ve svém příjemném zaměstnání – nevědomky zatoulala od své drahé polovičky. Zanedlouho se přistihla, jak hledí se smíšenouDG24 zvídavostí na a obdivem na zapovězený strom. To ovoce bylo velmi krásné. Ptala se sama sebe, proč jim ho Bůh odepřel. Nyní byla příležitost k pokušení. Jakoby byl schopen rozeznat, jak funguje její mysl, kdosi ji oslovil: „Opravdu Bůh řekl: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ (Gn 3,1).

Pokušitel naznačil, že Božské varování by nebylo skutečně naplněno a že bylo zamýšleno pouze k zastrašení… Eva skutečně věřila satanovým slovům, ale tato důvěra ji neuchránila od trestu hříchu. Nevěřila Božím slovům a to bylo to, co ji vedlo k pádu. Na soudu lidé nebudou odsouzeni, protože věřili lži, ale protože nevěřili pravdě a zanedbali příležitost naučit se, co je pravda…

                Eva „viděla, že je to strom dobrý k jídlu a lákavý pro oči, strom žádoucí pro získání moudrosti. Vzala z jeho ovoce a jedla.“ Byla to příjemná chuť, a jak jedla, zdálo se , že cítí oživující moc. Představovala si, jak vstupuje do vyššího stavu existence. Beze strachu dál trhala a jedla. A nyní, sama provinilá, se stala satanovým prostředkem k uskutečnění pádu svého manžela. Ve stavu podivného nepřirozeného vzrušení, s náručí plnou zapovězeného ovoce, hledala jeho přítomnost a vypravovala mu všechnoco se přihodilo.

                Na Adamově tváři se objevil výraz smutku. Vypadal udiveně a znepokojeně. Na Evina slova odpověděl, že to musel být ten nepřítel, před kterými byli varováni, a že podle Božského rozsudku musí zemřít. V odpovědi na něj naléhala, aby jedl a opakovala hadova slova, že by jistě neměli zemřít. Odůvodnila to tím, že to musí být pravda, protože nepociťuje žádnou známku Boží nelibosti, ale naopak si uvědomuje skvělý osvěžující účinek, který nabudil každou schopnost přicházející s novým životem. Připadalo jí, že tento účinek pociťují nebeští poslové.

je jakoby podnícen nebeskými posly. She reasoned that this must be true, for she felt no evidence of God's displeasure, but on the contrary realized a delicious, exhilarating influence, thrilling every faculty with new life, such, she imagined, as inspired the heavenly messengers.

Adam pochopil, že jeho společnice přestoupila Boží příkaz. Přehlídla jediný zákaz, který byl na ně kladen jako test jejich oddanosti a lásky. V jeho mysli se objevil strašlivý boj. Naříkal si, že dovolil Evě, aby se od něj vzdálila. Nyní již byl skutek vykonán a tak musí být oddělen od té,DG25 jejíž společnost byla pro něj radostí. Jak by se s takovou situací mohl vyrovnat?

                … Pevně se rozhodl sdílet její osud, jestliže musí zemřít, pak by zemřel s ní. Nakonec, přemýšlel, nemohla být slova moudrého hada pravdou? Eva byla před ním stejně nádherná, a jak se zdálo, stejně nevinná, jako před skutkem neposlušnosti. Projevovala vůči němu větší lásku než předtím. Neobjevilo se na ní žádné znamení smrti, a on se rozhodl čelit následkům. Uchopil ovoce a rychle jedl. PP 44-57 (1890)

                Kdyby Adam a Eva vždy uposlechli svého Stvořitele, kdyby zůstali na stezce dokonalé bezúhonnosti, mohli by poznat a pochopit Boha. Ale pak uslyšeli hlas pokušitele, zhřešili proti Bohu a ztratili světelný oděv nebeské nevinnosti. A když vyhasínal tento oděv nevinnosti, rýsovala se kolem nich temná roucha odporu vůči Bohu.  Čisté a dokonalé světlo, které je až dosud obklopovalo, osvětlovalo vše, k čemu se přiblížili. Adamovi potomci, zbaveni tohoto nebeského světla, již nikdy více neodráželi charakter Boží v Jeho stvořeném díle. RH 8. listopadu 1898

 

 

Sára, Abrahamova žena, matka národů

[Tato kapitola je založena na Genesis 11-23]

 

Abrahamovi a zejména drahému lidu tohoto věku, početnému potomstvu a velkým národům, bylo dáno zaslíbení: „A učiním tě velkým národem, požehnám tě a tvé jméno učiním velkým, a buď požehnáním!“ (Gn 12,2). K těmto slovům bylo připojeno ujištění, drahocenné každému dalšímu dědici víry, že z jeho linie by měl přijít Vykupitel světa: „V tobě budou požehnány všechny čeledi země.“ (Gn 12,3). Přesto ale jako první podmínkou naplnění tohoto slibu bude test víry: po Abrahamovi byla vyžadována oběť.

                Abraham obdržel Boží poselství: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ (Gn 12,1). Aby Bůh mohl oprávnit Abraháma k tomuto velkému dílu, ve kterém bude vystupovat jako správce posvátných předpovědí, musel ho oddělit od společenských vztahů jeho raného života. Vliv příbuzných a přátel by zasahoval do výcviku, který Pán zamýšlel udělit Svému služebníkovi. Nyní byl tento Abraham ve zvláštním slova smyslu spojen s nebesy; musel přebývat uprostřed cizinců. Jeho charakterDG26 musí být jiný, lišící se od okolního světa. „Vírou uposlechl Abraham, když byl volán, aby vyšel na místo, které měl dostat za dědictví; a vyšel, ačkoli nevěděl, kam jde.“ (Žid 11,8). Kromě Sáry, Abrahamovy manželky, si jenom Lot (syn dávno zesnulého Hárana) zvolil sdílet patriarchův život poutníka.

                Během svého pobytu v Egyptě Abraham poskytl důkaz, že není prost lidských slabostí a nedokonalosti. Když zakrýval fakt, že Sára byla jeho manželkou, prozradil svým počínáním nedůvěru v Božskou péči a nedostatek právě té vznešené víry a odvahy, kterou jinak tak často a ušlechtile projevoval ve svém životě. Sára byla na pohled světlejší pleti a tak nepochyboval, že by Egypťané tmavé pleti mohli zatoužit po nádherné cizince. A ve snaze se ji zmocnit by jistě neváhali zabít jejího manželaUsoudila, že není vinen podvodem, když představil Sáru jako svou sestru, protože byla dcerou jeho otce, ale ne jeho matky.

                Ale toto zatajení skutečného vztahu mezi nimi bylo podvodem. Bůh nemůže schválit žádnou odchylku od striktní bezúhonnosti. Prostřednictvím Abrahamovy nedostatečné víry se Sára ocitla ve velkém nebezpečí. Král Egypta, obeznámen její krásou, ji povolal do svého paláce zamýšlel se s ní oženit. Pán ve Své velké milosti ochránil Sáru sesláním soudů na královskou domácnost. Tímto způsobem se monarcha dozvěděl v této věci pravdu. Rozhořčen tímto podvodem pokáral Abrahama a vrátil mu jeho ženu se slovy: „Cos mi to provedl? … Proč jsi řekl: Je to má sestra, takže jsem si ji vzal za ženu? Nuže, zde je tvá žena. Vezmi si ji a jdi! “ (Gn 12,18-19).

                Abraham se vrátil do Kanánu; měl s sebou „velké množství dobytka, stříbra i zlata.“ Lot byl stále s ním. Když znovu přišli do Bét-elu, rozbili své stany u oltáře, který předtím postavili.

                V nočním vidění znovu uslyšel Božský hlas: „Neboj se, Abrame,“, byla slova Knížete knížat, „já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gn 15,1). Ale jeho mysl byla tak sevřenáDG27 předsudky, že v tu chvíli nedokázal uchopit ten slib s takovou neochvějnou důvěrou, jako předtím.  Modlil se za nějaké hmatatelné znamení, které by mu Bůh splnil. A jak by mohlo být to zaslíbení smlouvy splněno, jestliže dar v podobě syna mu byl odepřen? „Co mi chceš dát?“, řekl, „Vždyť já odcházím bezdětný.“ Navrhl, aby učinil adopcí svým synem svého důvěryhodného služebníka Elíezera, který by se tak stal dědicem jeho majetku. Ale Bůh ho ujistil, že jeho vlastní dítě bude dědicem. Pak byl vyveden ze svého stanu a zadíval se nahoru na to nesčíslné množství hvězd třpytící se na obloze. A když se tak na ně díval, zazněla tato slova: Takové „bude tvé potomstvo.“ (Gn 15,5). „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost.“ (Ř 4,3)…

                Abraham bez dalších otázek přijal zaslíbení ohledně narození syna, ale nečekal na Boha, až naplní Svá slova Svým způsobem ve Svém stanoveném čase. Bůh dovolil určité zpoždění, aby otestoval jeho víru v moc Boží. Ale Abraham selhal, když měl snést tuto zkoušku. Když Sára přemýšlela o tom, že je nemožné, aby jí Bůh dal dítě v jejím věku, navrhla plán, kterým by mohl být naplněn Božský záměr. Chtěla, aby jedna z jejich služek byla dána Abrahamovi jako jeho druhá manželka. Polygamie byla tak rozšířena, že přestala být považována za hřích, ale nejednalo se o menší porušení Božího zákona, než je tomu dnesTato neřest se stala se osudnou pro posvátnost a pokoj rodinných vztahů. Abrahamovo manželství s Hagar vyústilo ke zlu nejen v jeho domácnosti, ale přineslo zlo i budoucím generacím…

                Když byl Abraham téměř sto let starý, byl mu zopakován příslib ohledně narození syna s ujištěním, že to tím budoucím dědicem bude Sářino dítě. Ale Abraham stále ještě neporozuměl tomu zaslíbení. Jeho mysl se okamžitě obrátila směrem k Izmaelovi. Lpěl na víře, že jeho prostřednictvím bude dokončen Boží milostivý záměr. Ve své náklonnosti vůči svému synu zvolal: „Kéž by Izmael byl živ před tebou!“ Opět mu bylo dáno zaslíbení prostřednictvím slov, ve kterých se Bůh nezmýlil: „Kdepak, tvá žena Sára ti porodí syna a dáš mu jméno Izák. S ním ustanovím svou smlouvu…“ Narození Izáka přineslo po celoživotním čekání naplnění jejich nejtoužebnějších nadějí; stan Abrahama a Sáry byl naplněn veselím…

DG28Pokyn daný Abrahamovi nás učí posvátnosti manželského svazku. Byl lekcí pro všechny věky. Tento příběh hlásá, že práva a štěstí tohoto vztahu musí být pečlivě střeženy, dokonce i za cenu velké oběti. Sára byla jedinou opravdovou manželkou Abrahama. Její práva jakožto ženy a matky nemohla sdílet s žádnou jinou osobou. Měla zbožnou úctu k manželovi a v tomto přístupu je představena v Novém zákoně jako ta, která je hodna následování. Ale byla proti tomu, aby Abrahamova náklonnost byla dána jiné, a Pán ji nepokáral za její požadavek, který se týkal vyhoštění své rivalky. Abraham se Sárou nedůvěřovali moci Boží a toto pochybení vedlo k manželství s Hagar.

                Bůh prohlásil Abrahama za otcem věřících a jeho život se stal příkladem víry následujícím generacím. Ale jeho víra nebyla dokonalá. Ukázal nedůvěru vůči Bohu, když ukrýval fakt, že Sára je jeho manželka; a znovu tuto nedůvěru můžeme vidět v jeho manželství s Hagar. PP 125-147 1890

                Dědictví, které Bůh zaslíbil Svému lidu, není z tohoto světa. Abraham neměl žádný majetek na této zemi, neměl „ …ani píď země“ (Sk 7,5). Vlastnil velmi mnoho hmotného majetku, a použil ho ke slávě Boží a pro dobro jeho následovníků, ale nepohlížel na tento svět jako na svůj domov. Bůh ho povolal, aby opustil své modloslužebné krajany se zaslíbením, že mu dá Kanánskou zemi jako věčné dědictví. Avšak ani on, ani jeho syn, ani syn jeho syna ji neobdrželi. Když Abraham chtěl pohřební místo pro svůj hrob, musel si ho koupit od Kanánců. Jeho jediným majetkem v Pánově zaslíbení byla do skály vytesaná hrobka, jeskyně na poli v Makpele. PP 169; 1890

 

[„Sára byla živa sto dvacet sedm let; to byla léta života Sáry. Sára zemřela v Kirjat-arbě, což je Chebrón v kenaanské zemi, a Abraham přišel, aby pro Sáru naříkal a oplakával ji. Pak od své zemřelé vstal a promluvil k Chetejcům: Jsem u vás cizinec a příchozí. Prodejte mi u sebe do vlastnictví hrob, abych pohřbil svou zemřelou. Chetejci Abrahamovi odpověděli: Slyš nás, pane: Jsi uprostřed nás kníže Boží!  Pohřbi DG29 svou zemřelou v nejlepším z našich hrobů. Nikdo z nás ti neodepře svůj hrob, abys tam mohl pohřbít svou zemřelou. “ (Gn 23,3-6)]

 

 

Rebeka

[Tato kapitola je založena na Genesis 24]

 

Abraham poslal svého služebníka Elíezera, aby vybral ženu pro svého syna Izáka. Jako odpověď na Elíezerovu modlitbu k němu Bůh poslal Rebeku. Právě tuto ženu Hospodin vybral Izákovi za manželku.

 

                Kanánci byli modloslužebníci, a Pán přikázal, aby Jeho lid s nimi neuzavíral smíšená manželství, jinak by je to nevedlo k modloslužbě. Abraham byl starý a očekával, že brzy zemře. Izák byl dosud svobodný. Abraham se obával špatného okolního vlivu na svého syna a usiloval o to, aby pro něj vybral ženu, která by ho nevedla od Boha. Pověřil touto záležitostí svého věrného zkušeného služebníka, který dohlížel na všechno, co mu patřilo. Abraham požadoval od svého služebníka, aby před Pánem vůči němu učinil slavnostní přísahu, podle které nevybere ženu pro Izáka z Kanánských žen. Ale půjde k Abrahamovým příbuzným, kteří věří v pravého Boha, a mezi nimi vybere ženu pro tohoto mladého muže. Zapověděl mu vzít Izáka do země, do které se má právě vydat, protože tam byli téměř všichni nakaženi modlářstvím. Pokud by nemohl najít ženu pro Izáka, která by opustila své příbuzné a přišla s ním tam, odkud přišel, pak by byl zproštěn přísahy, kterou učinil. ST 10. dubna 1879

                Tato důležitá záležitost nebyla ponechána pouze na Izákovi: aby si vybral pro sebe manželku nezávisle na otci. Abraham řekl svému služebníku, že Bůh před ním pošle Svého anděla, aby ho při volbě nasměroval. Služebník, kterému byl svěřen tento úkol, započal svou dlouhou cestu. Jakmile vstoupil do města, kde bydleli Abrahamovi příbuzní, opravdově se modlil k Bohu, aby ho směřoval při volbě ženy pro Izáka. Žádal, aby mu bylo dáno určité znamení, aby se v této záležitosti nezmýlil.

                Odpočíval u studny, což bylo místo největšího shromažďování. Zde si všiml zejména Rebeččiných příjemných způsobů a zdvořilého chování. A protože obdržel všechna znamení, které si vyptal od Boha, Rebeka byla skutečně tou ženou, kterou Bůh se zalíbením vyvolil k tomu, aby se stala Izákovou ženou. Rebeka pak pozvala služebníka do domu svého otce.

                DG30Elízezer pak vyprávěl Rebeččinému otci a jejímu bratrovi o znameních, které obdržel od Pána, podle kterých měl poznat, že se Rebeka má stát ženou pro Izáka, syna jeho pána. Abrahamův služebník jim pak řekl: „A nyní mi oznamte, chcete-li mému pánu prokázat milosrdenství a věrnost; jestli ne, oznamte mi to také, abych se obrátil napravo nebo nalevo. Lában i Betúel odpověděli: Ta věc vyšla od Hospodina. Nemůžeme ti říct ani ano ani ne. Hle, Rebeka je před tebou. Vezmi ji a jdi, ať se stane ženou syna tvého pána, tak jak řekl Hospodin. Když Abrahamův otrok uslyšel jejich slova, poklonil se před Hospodinem až k zemi.“ (SG 3,109-110; 1864)

                Když obdržel souhlas od rodiny, poradil se se samotnou Rebekou, a zeptal se jí, zda by šla tak velkou dálku od otcovského domu, aby si vzala Abrahamova syna. Rebeka uvěřila na základě toho, co se stalo, že ji Bůh vybral k tomu, aby se stala Izákovou ženou, a řekla: „Půjdu.“

                Sluha, předvídal radost svého pána z úspěchu svého úkolu, a byl celý netrpělivý jít  pryč. S ránem se vydali na cestu domů. Abraham bydlel v Beer-šebě a Izák, který se staral o stáda v sousední zemi, se vrátil do otcova domu očekávat příchod posla z Cháranu. „I Rebeka pozvedla oči a uviděla Izáka. Seskočila z velblouda a zeptala se otroka: Kdo je tamten muž, který nám jde po poli vstříc? Otrok odpověděl: To je můj pán. Vzala tedy závoj a zahalila se. Otrok pak vypravoval Izákovi všechny věci, které vykonal.“ (Gn 24,64-66) PP 173 (1890)

                Izák byl vysoce poctěn Bohem, když se stal dědicem slibů, skrze které bude požehnán celý svět. Přestože měl čtyřicet let, podřídil se úsudku svého otce, když jmenoval svého zkušeného Bohabojného služebníka, aby pro něj vybral manželku. A výsledkem takového manželství, jak je představeno v Bibli, je láskyplný a nádherný obraz domácího štěstí. „Izák uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry a vzal si ji.DG31 Stala se jeho ženou a Izák si ji zamiloval. Tak po smrti své matky došel útěchy.“ PP 175; 1890

 

 

Jókebet, Mojžíšova matka

[Tato kapitola je založena na Ex 2]

 

                Egyptský král a jeho poradci doufali, že si podrobí Izraelce tvrdou prací, čímž sníží jejich počet a rozdrtí jejich nezávislého ducha. Když jejich záměr selhal, přistoupili ke krutějším opatřením. Byly vydány rozkazy těm ženám, které asistovaly u porodů. Jejich zaměstnání jim dávalo příležitost pro vykonání tohoto rozkazu: mají zabít Hebrejské chlapce při jejich narození. Satan byl hybatelem v této záležitosti. Věděl, že mezi Izraelity povstane vysvoboditel. Doufal, že když povede vladaře Egypta k zabití židovských dětí, zmaří tím Božský záměr. Ale ženy se bály Boha a neodvážily se vykonat toto kruté pověření. Pán schválil jejich úmysl a dopřál jim zdar. Král, rozzloben na selhání svého plánu, vydal onen příkaz ještě naléhavěji a v rozsáhlejší podobě. Celý národ byl povolán, aby vyhledal a zmasakroval své bezmocné děti, které padnou za oběť. „Pak farao přikázal všemu svému lidu: Každého syna, který se jim narodí, hoďte do Nilu, každou dceru nechejte naživu!“ 

                Zatímco byl tento výnos v plné platnosti, Amrámovi a Jókebedě, oddaným Izraelitům z pokolení Levi, se narodil syn. Jejich děťátko bylo „pěkné“ (Ex 2,2) a rodiče věřili, že se blíží čas vysvobození pro Izrael a že Bůh by mohl dát vyvstat vysvoboditeli pro Svůj lid. Tak se rozhodli, že jejich malý syn nebude obětován. Víra v Boha posílila jejich srdce, takže se „ …nezalekli … králova nařízení.“ (Žid 11,23) PP 242; 1890

                Když tento krutý výnos byl v plné platnosti, narodil se Mojžíš. Jeho matka ho skrývala v bezpečí tak dlouho, jak jen mohla. Pak připravila malé rákosové plavidlo, které kvůli bezpečí dítěte vystlala smolou. Tak do této malé archy nemohla vniknout voda. Položila ji na vodu u břehu Nilu, zatímco se kolem toho místa zdržovala Mojžíšova sestra se zdánlivou lhostejností. Úzkostlivě sledovala plavidlo, aby viděla, co se stane s jejím mladším bratrem.

Také andělé všechno pozorovali, aby nepřišlo žádné nebezpečí naDG32 bezmocné děťátko, které bylo položeno na vodu láskyplnou matkou, která ho v slzách svěřila do péče Boží svými nejopravdovějšími modlitbami. A tito andělé řídili kroky faraonovy dcery k řece právě blízko toho místa, kde byl položen na řeku náš malý nevinný cizinec. Její pozornost byla přitáhnuta k malému podivnému plavidlu, a tak poslala jednu ze svých služebných, aby ji tu věc přinesla. A když odstranila pokrývku z tohoto podivného malého plavidla, uviděla, že je to krásný „plačící chlapec. Měla s ním soucit.“ Věděla, že láskyplná Hebrejská matka použila tohoto jednoduchého prostředku, aby uchránila život svého děťátka, které velmi milovala. Ihned se rozhodla, že bude jejím synem. Mojžíšova sestra hned přistoupila k faraonově dceři a tázala se: „Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě kojila? Faraonova dcera jí odpověděla: Jdi.“ 1SP 162-163; 1870

                Jókebet byla žena a otrokyně. Jejím životním údělem byla skromnost, její břemeno bylo velmi těžké. Ale skrze žádnou jinou ženu, kromě Marie z Nazareta, nedostal tento svět větší požehnání. S vědomím, že její dítě se musí brzy obejít bez její péče a bude pod dohledem těch, kteří neznají Boha, ještě opravdověji usilovala o propojení jeho duše s nebesy. Usilovala o to, aby vštípila do jeho srdce lásku a věrnost k Bohu. A svědomitostí byla tato práce dokončena. Žádný pozdější vliv nemohl přimět Mojžíše, aby se zřekl cenných principů pravdy, které ho matka svým životem pracně naučila. Ed 61; 1903

 

Mirjam

[Tato kapitola je založena na Ex a Nu 12]

 

                Miriam dávala pozor na Mojžíše, když ho jejich matka skryla v rákosí. Později byla ve spojení s Mojžíšem a Áronem ve vysvobození Božího lidu z Egypta. Byla talentovaná a obdařená v mnoha směrech, ale žárlivost na své společenské postavení ve srovnání s Mojžíšovým ji vedlo k vážným chybám. V Chaserótu, v táboře, který Izraelci vybudovali po opuštění Kibrót-taavy, čekaly na Mojžíše stále trpčí zkoušky. Áron a Mirjam zaujímali v Izraeli vysoce váženou pozici ve vedení. Oba byli obdařeni prorockým darem  a oba byli Bohem spojeni s Mojžíšem ve osvobození Hebrejů. Pánova slova pronesená Micheášem zní: „…poslal jsem před tebou Mojžíše,DG33 Árona a Mirjam.“ (Mich 6,4)

                Mirjamina síla charakteru se brzy projevila, když jako dítě dávala pozor vedle Nilu na košík, ve kterém byl ukrytý malý Mojžíš. Její sebeovládání a takt z ní učinily nástroj pro zachování života vysvoboditele Božího lidu. Bohatě obdařená dary poezie a muziky Mirjam vedla Izraelské ženy v písni a tanci na břehu Rudého moře. V přízni lidu a úctě Nebes měla hned po Mojžíšovi a Áronovi nejvyšší postavení. Ale to samé zlo, které přineslo svár do nebe, povstalo v srdci této Izraelské ženy. Pak už pro ni nebylo těžké najít nějakého přívržence ke své nespokojenosti. PP 382; 1890

                Bůh si vyvolil Mojžíše a seslal na něj Svého Ducha. Mirjam s Árnoem se tedy svým reptáním provinili ztrátou oddanosti nejen vůči svému ustanovenému vůdci, ale i vůči Bohu samotnému. Tito rozvratní klevetníci byli přivoláni ke svatostánku, aby stanuli v tváří tvář Mojžíšovi. „Hospodin sestoupil v oblakovém sloupu, zastavil se u vchodu do stanu, zavolal Árona a Mirjam a oni oba vyšli.“ (Nu 12,5). Jejich nárok na prorocký dar nebyl zamítnut, vždyť Bůh k nim mohl promluvit ve viděních a snech. Ale Mojžíšovi, o kterém Pán Sám prohlásil, že je „ věrný v celém mém domě,“ bylo uděleno bližší společenství. S ním Bůh mluvil od úst k ústům. „Jak to, že jste se nebáli mluvit proti mému otroku Mojžíšovi? Hospodin proti nim planul hněvem a odešel.“

                Oblak se nad svatostánkem rozplynul na znamení Boží nelibosti, a Mirjam byla potrestána: „byla malomocná, jako sníh.“ Áron byl ušetřen, ale byl vážně pokárán za Mirjamino potrestání. Nyní jejich pýcha byla pokořena až do prachu, Áron přiznal jejich hřích a snažně prosil, aby jeho sestra nebyla ponechána k zahynutí tím odporným smrtelným morem. Jako odpověď na Mojžíšovy modlitby byla Mirjam očištěna od lepry, nicméně nebyla vpuštěna do tábora po sedm dní. Dokud nebude vyhoštěna z tábora, nebude nad svatostánkem prodlévat symbol Boží přízně. Vzhledem na její vysokou pozici a ránu, která na ni dopadla, přebývala celá pospolitost v Chaserótu a čekala na její návrat.

                Tento projev Pánovy nelibosti byl zamýšlen tak, aby se stalDG34 varováním pro všechen Izrael. Všichni tak měli zkoumat rozvíjejícího se ducha nespokojenosti a neposlušnosti. Jestliže by nebyla zřetelně pokárána Mirjamina závist a nespokojenost, vyústilo by to všechno ve veliké zlo. Závist je jedna z nejďábelštějších rysů, které se mohou vyskytovat v lidském srdci, a patří k těmkteré mají nejvíce zlověstných účinků… Byla to právě závist, co jako první způsobila svár v nebi, a oddávání se jí způsobilo mezi lidmi nevýslovné zlo. „Vždyť kde je závist a soupeření, tam je zmatek a kdejaká špatná věc.“ (Jk 3,16).

                Z Kádeše se děti Izraele otočili zpět do pouště a doba jejich pobytu na poušti skončila. Přišla „celá ta pospolitost, na pustinu Sin a lid pobýval v Kádeši. Tam zemřela Mirjam a byla tam pohřbena.“ (Nu 20,1). Zde Mirjam zemřela a byla pohřbena. Od scény veselí na březích Rudého moře, kde Izrael vyšel s písní a tancem, přes oslavování Jahveho triumfu,  k hrobu v divočině, ve kterém zakončila své celoživotní putování – takový byl osud milionů těch, kteří s velkými nadějemi vyšli z Egypta. Hřích odtáhl z jejich rtů pohár požehnání. PP 410; 1890

 

 

Sipora, Mojžíšova manželka

[Tato kapitola je založena na Ex 2]

 

Když Mojžíš uprchl z Egypta do země Midjánské, potkal tam Sporu, Jetrovu dceru, a oženil se s ní.

 

                Poddána duchu nespokojenosti, Mirjam našla příčinu stížnosti v událostech, které Bůh zvláštním způsobem řídil. Byla nespokojená s Mojžíšovým manželstvím. Mojžíš si vybral ženu z jiného národa, místo toho, aby si vzal ženu mezi Hebrejkami – to bylo urážkou rodiny a národnostní pýchy. Se Siporou bylo zacházeno se špatně skrývaným pohrdáním.

                Ačkoliv byla nazývána „kúšskou “ (Nu 12,1) ženou, Mojžíšova manželka byla Midjánka, takže byla Abrahamovým potomkem. Svým vlastním vzezřením byla odlišná od Hebrejek v poněkud tmavší pleti. Ačkoliv nebyla Sipora Izraelitkou, byla ctitelkou pravého Boha. Byla plachá, povahou spíše uzavřená, jemná a láskyplná a velmi ji zarmucoval pohled na utrpení. PP 383; 1890

DG35 Na cestě z Midjánu do Egypta Mojžíš obdržel překvapivé a hrozivé varování Pánovy nelibosti. Objevil se mu výhružně vypadající anděl, a kdyby chtěl, okamžitě by ho zničil. Nebylo dáno žádné vysvětlení, ale Mojžíš si vzpomněl, že přehlídl jeden z Božích požadavků. Podvolil se přemlouvání své ženy a zanedbal provést obřad obřízky na svém nejmladším synu. Nesplnil podmínku, podle které by jeho dítě mělo nárok na požehnání Boží smlouvy s Izraelem. Takové zanedbání ze strany jejich zvoleného vůdce by mohlo pouze snížit sílu Božských příkazů na lid. Sipora, která se bála, že by její manžel mohl být zabit, vykonala sama obřad a onen anděl pak dovolil Mojžíšovi, aby se zase věnoval svému putování. Ve svém poslání vůči faraonovi se Mojžíš ocitl ve velmi nebezpečném postavení a jeho život byl uchován jen prostřednictvím ochrany svatých andělů. Ale zatímco by žil v zanedbání jemu známé povinnosti obřízky, nebude si jist, zda bude pod ochranou Božích andělů.

                V čase tísně, těsně před příchodem Krista, budou spravedliví zachováni prostřednictvím služby nebeských andělů, ale pro přestupníky Božího zákona nebude existovat žádná ochrana. Pak andělé nebudou moci ochránit ty, kteří nedbají byť jen na jedno z Božských pravidel. PP 255-256; 1890

 

 

Rechab

[Tato kapitola je založena na Joz 2 a 6; Žid 11,30-31]

 

Rechab byla nevěstka, která žila v Jerichu. Skryla dva Izraelské zvědy, které poslal Mojžíš, aby zjistili informace ohledně ochrany tohoto města. Díky její laskavosti a jejímu vyznání víry v Boha ji zvědové slíbili, že její život a životy členů její rodiny budou ušetřeny, když Izraelci zaútočí na Jericho.

 

                Několik mil za řekou Jordán, naproti místu, kde byli utábořeni Izraelci, bylo obrovské a  silně opevněné město – Jericho. Toto město bylo prakticky klíčem k dobytí celé země a představovalo působivou překážku v cestě úspěchu Izraelského národa. Proto Jozue poslal dva muže jako zvědy, aby navštívili toto město a zjistili něco o jeho populaci, zdrojích a síle opevnění. Vyděšení a podezřívaví obyvatelé města byli neustále v pohotovosti a tak byli poslové ve velkém nebezpečí.DG36 Nicméně byli zachráněni Jerišskou ženou Rechabou. Ona sama přitom byla v ohrožení vlastního života. Na oplátku za její laskavost ji dali slib ochrany, až bude město dobýváno. (PP 482; 1890).

                Jericho bylo město, které se věnovalo nejvýstřednějšímu modlářství. Obyvatelé byli velmi zámožní. Všechno to bohatství, které jim Bůh dal, považovali za dary od svých bohů. Zlata a stříbra zde měli v hojnosti. Jako lidé před potopou byli zkažení a rouhaví. Uráželi a provokovali Boha nebes svými podlými skutky, a tak proti Jerichu povstaly Boží soudy. Sám Velitel Pánova zástupu  přišel z nebes, aby vedl nebeské armády v útoku na město. Andělé Boží uchopili masivní zdi a strhli je na zem. Bůh řekl, že Jericho by mělo být prokleté a že by mělo zaniknout kromě Rechabiny domácnosti. Měli být zachráněni kvůli laskavosti této ženy projevené vůči Pánovým poslům. (RH 16. září 1873).

                Při osvobození Izraele z Egypta se povědomí o Boží moci rozšířilo daleko do všech světových stran. Bojechtiví lidé Jerišské pevnosti se třásli.„Když jsme to slyšeli,“ řekla Rechab, „naše srdce se rozplynulo a nikdo už strachem z vás ani nedýchal, protože Hospodin, váš Bůh, je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi.“ (Joz 2,11). (PP 369; 1890)

                Všichni obyvatelé města se vším živým ve městě, „muže i ženy, mládence i starce i býky, ovce a osly,“ – ti všichni padli mečem. Jen věrná Rechab se svou rodinou byla ušetřena, čímž byl splněn slib zvědů. Samotné město ale bylo vypáleno. (PP 491; 1890)

                Čti Mt 1,1-166 pro rodokmen Ježíše, jehož předkem byla Rechab.

 

 

 

Debóra

[Tato kapitola je založena na Sd 4-5]

 

Prorokyně Debóra vládla Izraeli během vlády kanánského krále Jabína, který byl k dětem Izraele velmi krutý. Život ve vesnicích byl tvrdý. Lidé byli okrádáni a kvůli ochraně prchali do opevněných měst. Pak dal Pán povstat Debóre, která byla jakoby milující matkou Izraele. Prostřednictvím Debóry Bůh poslal Báraka, aby se připravil ke střetu se Síserou, DG37 Jabínovým generálem. Barák odmítl a prohlásil, že půjde pouze tehdy, když se k němu přidá i Debóra. Ona souhlasila, ale varovala ho, že kvůli jeho nedostatku víry v Pánava slova nebude čest za zabití Sísery dána jemu, ale ženě.

 

                Nepřátelé bolestně utlačovali Izraelce, kteří se svým modlářstvím znovu oddělovali od Boha. Jejich majetky a dokonce životy těchto lidí byly neustále vystaveny riziku. Proto opouštěli odlehlé domy i celé vesnice a shromažďovali se do hradbami opevněných měst. Nepřátelé okupovali hlavní silnice a lidé, kteří šli z místa na místo, chodili po málo frekventovaných vedlejších cestách. Na místech, kde mohli čerpat vodu, byli mnozí oloupeni a někdy dokonce i zabiti. Ke strádání Izraelského národa bylo přidáno ještě to, že nemohli být ozbrojeni. Mezi čtyřiceti tisíci muži byste marně hledali nějaký oštěp nebo meč.

                Po dvacet let Izraelci naříkali pod jhem utlačovatele. Pak se odvrátili od svého modlářství a s pokorou a pokáním křičeli k Pánu, aby je vysvobodil. Neplakali marně. V Izraeli bydlela žena proslulá svou zbožnosti a skrze ni Pán vybral vysvoboditele pro Svůj lid. Její jméno byla Debóra. Byla známá jako porokyně, a při nepřítomnosti obvyklých úředních soudců k jí lidé chodili pro radu a spravedlnost.

                Pán sdělil Debóře Svůj záměr zničit nepřítele Izraele a snažil se ji poslat k muži jménem Bárak z kmene Neftalí, aby mu uvedla ve známost instrukce, které pro něj obdrží. Proto poslala pro Báraka a nařídila mu, aby shromáždil deset tisíc mužů z kmene Neftalí a Zabulón, a bojoval proti vojskům krále Jabína.

                Bárak věděl o rozptýlených sklíčených neozbrojených Hebrejích, v jakých podmínkách žijí, a sílu a schopnosti jejich nepřátel. Ačkoliv byl vybrán Samotným Pánem jako vyvolený člověk, který vysvobodí Izrael, a obdržel ujištění, že Bůh půjde s ním a podmaní jeho nepřátele, přesto byl rozpačitý a nedůvěřivý. Přijal zprávu od Debóry jako slovo Boží, ale měl malou důvěru v Izrael a bál se, že by lidé neuposlechli jeho výzvu. Odmítl se věnovat takovému nejistému podniku, dokud by ho Debóra nedoprovázela a tak podpořila jeho úsilí svým vlivem a radou. Debóra souhlasila, ale ujistila ho, že kvůliDG28  nedostatku víry mu získané vítězství nepřinese čest, protože Sísera bude vydán do rukou ženy…

                Izraelci drželi dobrou pozici v horách a vyčkávali na dobrou příležitost k útoku. Povzbuzen Debóřiným ujištěním, že právě ten den přijde zřetelné vítězství, Bárak vedl svou armádu dolů na otevřenou pláň, aby se učinil výpad na nepřítele. Bůh bitvy bojoval za Izrael, a ani válečná dovednost, ani početní převaha a vybavení mu nemohli odolat. Síserovy zástupy postihla panika a vojáci v hrůze usilovali jen o to, jak by mohli utéct. Ohromný počet byl zabit a síla napadené armády byla zcela zničena. Izraelci jednali s odvahou a pohotovostí, ale jen Bůh sám mohl porazit nepřítele a tak by vítězství mělo být přičteno jen Jemu Samotnému.

                Když Sísera viděl, že jeho armáda je poražena, opustil svůj válečný vůz a snažil se utéci pěšky jako obyčejný voják. Když se přiblížil ke stanu Chebea, jednoho z potomků Jetra, byl tento uprchlík pozván, aby zde našel přístřeší. Za nepřítomnosti Chebera jeho manželka Jáel zdvořile předložila Síserovi příjemnou nabídku a příležitost k odpočinku, a unavený generál brzy usnul.

                Jáel nejprve neměla povědomí o charakteru svého hosta a pevně se rozhodla ho ukrýt. Když se ale později dověděla, že je Sísera nepřítel Boží a Jeho lidu, změnila svůj záměr. Jakmile před ní usnul, překonala svou přirozenou nechuť k takovému činu a zabila ho tím, že mu prorazila skrz spánky kolík, čímž ho připoutala k zemi. Jakmile šel kolem po cestě Bárak, který pronásledoval svého nepřítele, Jáel si ho zavolala, aby spatřil tohoto pyšného velitele mrtvého u svých nohou – zabitého rukou ženy.

                Debóra oslavila Izraelský triumf tou nejvznešenější a nejživelnější písní. Přiznala Bohu všechnu slávu za své vysvobození a nabádala lid, aby Ho chválil za Jeho podivuhodné činy. Vybídla krále a knížata okolních národů, aby poslouchali, co Bůh vykonal pro Izrael, a vzali z toho poučení, aby neubližovali tomuto národu. Ukázala, že čest a moc patří Bohu a ne člověku anebo jeho modlám. Vylíčila hrozivé  projevy Božské moci a majestátu zjevené na Sínaji. Předložila IzraeliDG39 jejich bezmocnost a zdeptaný stav, který prožívali pod útlakem nepřátel, a v nadšené řeči připojila popis dějin vysvobození. (ST 16. června 1881).

 

 

Chana, matka Samuele

[Tato kapitola je založena na 1. Sam 1-2]

 

Chana pocházela z pokolení levi a byla první a nejmilovanější manželkou muže jménem Elkána. Ale byla neplodná a tak velmi toužila po dítěti. Na každoročním svátku v Šílu tiše plakala a modlila se k Pánu, aby ji dal dítě. Kněz Elí ji jednou slyšel a řekl ji: „Jdi v pokoji! Ať ti Bůh Izraele dá to, co jsi od něj žádala.“

 

                Otec Samuele byl Elkána, levita, který bydlel v Rámě v Efrajimském pohoří. Byl to bohatý vlivný člověk, laskavý manžel a muž, který se bál a uctíval Boha. Elkánova manželka Chana byla zbožná a oddaná žena. Dominantními rysy jejího charakteru byly pokora, svědomitost a pevná závislost na Bohu. O Chaně bychom mohli v pravdě říci tato slova moudrého muže: „Srdce jejího manžela jí důvěřuje, nebude mít nedostatek kořisti.“ (ST 27. řijna 1881).

                Požehnání, které tak opravdově žádal každý Hebrej, bylo tomuto zbožnému páru odepřeno: jejich domov nebyl rozradostněn hlasem malého dítěte.  A touha zachovat své jméno vedla manžela – tak jako mnoho dalších – k uzavření druhého manželství. Ale tento krok, vyvolaný nedostatkem víry v Boha, nepřinesl štěstí. V domácnosti sice přibyli noví synové a dcery, ale radost a krása Boží této posvátné instituce manželství byla zmařena a mír rodiny byl pryč. Nová manželka Penina byla žárlivá a malicherná a  její povaha byla otrávena pýchou a hrdostí. Zdálo se, že naděje Chany vyhasínají a život se pro ní stal únavným břemenem. Přesto se utkala s touto zkouškou s trpělivou pokorou.

                Elkána věrně zachovával Boží obřady. Bohoslužby v Šílu byly stále udržovány, ale vzhledem k nepravidelnosti těchto služeb Elkánova služba nebyla vyžadována ve svatyni, ve které, jako levita, mu bylo dáno právo se ji účastnit. Přesto šel se svou rodinou, aby uctíval a obětoval na ustanovených shromážděních (srov. S PP). Dokonce mezi posvátnými slavnostmi spojenými se službou Bohu byl duch zla, který postihoval jeho rozvrácený domov. Po předloženíDG40 oběti díků se celá rodina podle ustáleného zvyku spojila ve vážném, a přece radostném svátku. Při těchto příležitostech dával Elkána matce svých dětí podíl z oběti ji a každému z jejich synů a dcer; a jako projev toho, jak si Chanu považuje, ji dal dvojnásobný podíl, což naznačovalo, že jeho náklonnost vůči ní byla stejná jakoby měla syna. Pak si druhá manželka –  prodchnuta žárlivostí – nárokovala nadřazenou pozici jakožto jedna z těch, kterou si Bůh velmi oblíbil. A posmívala se Chaně, jejímu bezdětnému stavu, což považovala za důkaz Pánovy nelibosti. To se opakovalo rok co rok, až to již Chana nemohla déle snášet. Neschopna zakrýt svůj smutek se naplno rozplakala a odešla ze sváteční hostiny. Její manžel se ji marně snažil utěšit: „Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi skleslá na mysli? Cožpak nejsem pro tebe lepší nežli deset synů?“

                Chana nevyslovila žádnou výtku. Břemeno, kterém se rozhodla, že nebude sdílet s žádným pozemským přítelem, vložila na Boha. Opravdově a snažně prosila Boha, aby od ní odňal její pohanu a udělil jí vzácný dar syna, aby ho vychovávala a  vzdělávala pro Něj. A učinila slavnostní přísahu: pokud by bylo její žádosti vyhověno, věnuje své dítě – dokonce již od narození – Bohu. Chana se vyčerpaně přiblížila ke vchodu do svatostánku a v úzkosti ducha se „modlila ... a velmi plakala.“ Rozmlouvala s Bohem, v tichosti, aniž by cokoliv vyslovila. V těchto zlých časech byste byli jen zřídka svědky takovýchto scén. Neuctivé hodování a dokonce opilost nebyly neobvyklé dokonce ani na náboženských svátcích. Nejvyšší kněz Elí zpozoroval Chanu předpokládal, že je opilá vínem. Uvažujíce o udělení náležité výtky, řekl přísně: „Jak dlouho budeš opilá? Odlož to víno!“

                Sklíčená a vyděšená Chana jemně odpověděla: „Ne, můj pane. Jsem žena obtížená na duchu. Nepila jsem víno ani pivo, ale vylévala jsem svou duši před Hospodinem. Nepokládej svou otrokyni za ničemnici, neboť doposud jsem mluvila kvůli množství otravování a provokací vůči mně.“ Protože byl Božím mužem, byl tento nejvyšší kněz hluboce pohnut a namísto výtky vyslovil požehnání: „Jdi v pokoji! Ať ti Bůh Izraele dá to, co jsi od něj žádala.“ DG41

                Chanina modlitba byla přijata: obdržela dar, o který tak usilovně prosila. Jakmile se podívala na své dítě, nazvala ho Samuel - „vyžádán od Hospodina.“PP 569-570; 1890

                Během prvních tří let proroka Samuele ho matka pečlivě učila rozlišovat mezi dobrem a zlem. Každým obyčejným předmětem, který byl kolem něj, se snažila vést jeho myšlenky ke Stvořiteli. Když měla splnit svou přísahu, podle které ji Pán dal syna, tak s velkým sebezapřením vložila své dítě pod dohled nejvyššího kněze Elího, aby byl vyučen pro službu v domě Božím. Ačkoliv Samuel strávil mládí ve svatostánku oddán uctívání Boha, nebyl tam jeho život prost špatného vlivu nebo hříšného příkladu. Synové Elího se nebáli Boha, nectili svého otce, ale Samuel nevyhledával jejich společnost ani nenásledoval jejich špatné stezky. Jeho raný výcvik ho vedl k tomu, aby zachoval křesťanskou bezúhonnost. Jaká to byla pro Chanu odměna! A jaké povzbuzení k věrnosti nacházíme v jejím příkladu!RH 8. září 1904

                Chana opustila Samuele, své dítě, aby byl pod dohledem nejvyššího kněze vyučen pro službu v Božím domě a vrátila se tiše ze Šíla do svého domova v Rámě. Již od nejranějšího rozvoje intelektu svého syna ho učila lásce a zbožné úctě k Bohu a aby sám sebe považoval za Pánovo vlastnictví. Každým obyčejným předmětem, který byl kolem něj, vedla jeho myšlenky ke Stvořiteli. Matčina starostlivost nepřestala ani po odloučení od svého dítěte. Každý den byla prosba za něj tématem jejich modliteb. Každý rok pro něj udělala svýma vlastníma rukama suknici pro službu a když vystoupila se svým manželem do Šíla, dala svému dítěti tuto připomínku své lásky. Každé vlákno toho malého oděvu bylo utkáno s modlitbou, ve které Chana prosila, aby mohl být Samuel čistý, ušlechtilý a opravdový. Nežádala pro svého syna světskou velikost, ale opravdově žádala, aby mohl dosáhnout velikosti, kterou si cení Nebesa – aby mohl ctít Boha a žehnat svým bližním. PP 572; 1890

 

 

Abígajl

[Tato kapitola je založena na 1. Sam 25]

 

Abígajl byla nádherná taktní a inteligentní žena, vdaná za Nábala, nevalného člověka prudké povahy. Svou moudrostí byla schopna odvrátit mnoho krveprolití, když její manžel zacházel s Davidem a jeho muži s opovržením.

 

                Když David prchal před Saulovou tváří, utábořil se blízko Nábalova území a ochraňoval jeho stáda a pastýře… V čase potřeby David poslal posly k Nábalovi se zdvořilou zprávou, ve které žádal jídlo pro sebe a své muže. A Nábal reagoval drze, čímž mu za dobro odplatil zlem. Odmítl s ním sdílet nadbytek a jednat tak s ním jako se svým bližním. Žádná zpráva nemohla být uctivější ne ta, kterou David poslal tomuto muži, ale Nábal falešně obvinil Davida a jeho muže jen aby ospravedlnil své sobectví. Prohlásil o Davidovi a jeho družině, že jsou to  uprchlí otroci. Když se posel vrátil s tímto poselstvím opovážlivého výsměchu, podnítilo to Davidovo rozhořčení a rozhodl se vykonat rychlou pomstu. (MR 21:213; 1891).

Jeden z Nábalových mužů hned poté, co byl propuštěn Davidovými mladými muži, přispěchal k Nábalově ženě Abígajl  a řekl jí, co se přihodilo. „Hle,“ řekl, „David poslal z pustiny posly, aby pozdravili našeho pána, ale on se na ně osopil. Ti muži se k nám chovali velmi hezky, neubližovali nám a nic jsme nepostrádali po všechny dny, co jsme s nimi žili, když jsme byli na poli. Byli nám hradbou v noci i ve dne po všechny dny, co jsme byli s nimi a pásli ovce. Tak rozvaž a zjisti, co můžeš udělat, neboť na našeho pána a na celý jeho dům se hrne zlo.“               Bez toho, aniž by se poradila s manželem či mu sdělila svůj úmysl, vyložila dostatek zboží na osly a poslala je vpřed jako poplatek Davidovým služebníkům, a sama se vydala na setkání s Davidovou skupinou. Setkala se s nimi kryta horou. „Když Abígajil uviděla Davida, rychle sesedla z osla, padla před Davidem na tvář a klaněla se k zemi. Padla mu k nohám a řekla: Má, má je to vina, můj pane. Kéž smí k tobě tvá otrokyně promluvit, vyslechni slova své otrokyně.“ Abígajl oslovila Davida s takovou úctou, jakoby hovořila s korunovaným panovníkem. Nábal pohrdavě opovržením zvolal: „Kdo je David?“ ale Abígajl ho nazvala „můj Pane.“ Laskavými slovy usilovala o to, aby uklidnila jeho podrážděné city a snažně ho prosila ve prospěch svého manžela. Bez jakékoliv DG43 okázalostí či pýchx, ale plna moudrosti a lásky Boží Abígajl ukázala svou sílu oddanost ke své domácnosti a zřetelně Davidovi vysvětlila, že nevlídné jednání od jejího manžela nebylo předem míněno vůči němu jako osobní urážka, ale bylo prostým vzplanutím jeho nešťastné a sobecké povahy. „A nyní, můj pane, jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, Hospodin tě zadržel, abys neprolil krev a nepomohl si vlastní rukou. Nuže ať jsou jako Nábal tvoji nepřátelé a ti, kdo usilují o zlo pro mého pána.“ Abígajl si nenárokovala pro sebe zásluhu za uvažování, které odvedlo Davida od jeho ukvapeného záměru, ale vzdala Bohu čest a chválu. Pak předložila Davidovým mužům své bohaté zásoby jako mírovou nabídku a žádala o mír, jakoby sama byla jednou z těch, kdo do tak velké míry vzbudili nelibost jejich pána.PP 665-666; 1890

                Ačkoliv Nábal odmítl strádající společnost Davida a jeho mužů, přesto ještě v tu noc uspořádal okázalé hodování pro sebe a své hýřivé přátele a dopřával si jídlo i pití až do stavu opilecké otupělosti. Další den poté, co účinek opileckého hýření poněkud vyprchal, mu jeho žena řekla jak byl blízko smrti a jaké pohromě bylo zabráněno. Jakmile uslyšel, k čemu by mohlo vést zlo nebýt Abígajliny rozvahy, jeho srdce naplnila hrůza.  Ochromen hrůzou padl na zem a již nikdy se z tohoto šoku nezotavil.

                Na tomto příběhu vidíme, že jsou okolnosti, za kterých je vhodné, aby žena? jednala okamžitě a samostatně s uvědomělým rozhodnutím, že je na cestě, o které ví, že je cestou Páně. Manželka stojí u boku svého manžela jakoby jemu rovná, podílí se s ním na všech zodpovědnostech života a vyjadřuje patřičnou úctu k tomu, kterého si vybrala za svého dlouholetého společníka. MR 21:214-215; 1891

 

 

Prorokyně Chulda

[Tato kapitola je založena na 2. Král 22]

 

                        DG44Král Jóšijáš usiloval od nejranějšího mládí využít svého postavení krále ve prospěch vyvýšení zásad svatého Božího zákona. A nyní, zatímco mu Šáfan četl z knihy zákona,  rozpoznal v tomto svazku poklad moudrosti – mocného spojence v dílu reformy, po  jejímž působení ve své zemi tak toužil. Byl odhodlán chodit ve světle a z něj vyplývajících rad. Chtěl také dělat všechno, co je v jeho silách, aby seznámil svůj lid s učením tohoto světla, a vést je, bylo-li to jen trochu možné, aby pěstovali úctu a lásku k nebeskému zákonu.

Avšak bylo vůbec možné provést tuto tolik potřebnou reformu? Izrael již téměř dosáhl hranice Boží trpělivosti a Bůh by brzy povstal, aby potrestal ty, kteří zhanobili Jeho svaté jméno. Již se Pánův hněv roznítil proti lidu. Jóšijáš, přemožen zármutkem a zděšením, roztrhl svůj oděv, sklonil se před Bohem v utrpení duše a usiloval o odpuštění hříchů zatvrzelého národa.

                V tom čase bydlela blízko chrámu v Jeruzalémě prorokyně Chulda. Královo uvažování, plné znepokojivých předtuch, nakonec spočinulo  na její osobě. Rozhodl se dotazovat Pána skrze Jeho vyvoleného posla, aby se dozvěděl, zda je možné a případně jakými způsoby –  které jsou v jeho silách –  může zachránit chybující Judský lid, který je nyní na pokraji zkázy.

                Závažnost situace a úcta se kterou se držel slov proroků ho vedla k tomu, aby  zvolil jako své posly,, které vyšle k prorokyni, přední muže svého království. „Jděte,“ vybídl je,, „...a dotažte se Hospodina za mě, za lid a za celého Judu ohledně slov této nalezené knihy. Vždyť velká je Hospodinova zloba, která plane proti nám, protože naši otcové neposlouchali slova této knihy a neplnili vše, co je v ní zapsáno.“

                Prostřednictvím Chuldy poslal Pán Jóšijášovi slovo, podle kterého Jeruzalémská zkáza nemůže být odvrácena. Dokonce i kdyby se nyní lidé pokořili před Bohem, nemohou uniknout trestu. Tak dlouho byly jejich smysly otupěny pácháním zla, že i kdyby na ně nepřišel soud, tak by se brzy vrátili k stejném hříšnémuDG45 jednání.„Řekněte muži, který vás ke mně poslal,“ prohlásila prorokyně, „Toto praví Hospodin: Hle, přivedu na toto místo zlo a na jeho obyvatele všechna slova knihy, kterou četl judský král. Protože mě opustili a pálili oběti jiným bohům, aby mě provokovali k hněvu každým dílem svých rukou, má zloba plane proti tomuto místu a neuhasne. ...Protože tvé srdce změklo a pokořil ses před Hospodinem, když jsi slyšel, co jsem promluvil proti tomuto místu a proti jeho obyvatelům -- že se stane hroznou pustinou a kletbou -- roztrhl jsi své roucho a plakal jsi přede mnou, také já jsem slyšel, je Hospodinův výrok. Proto hle, připojím tě ke tvým otcům a odebereš se do svého hrobu v pokoji. Tvé oči neuvidí nic z toho zla, které přivedu na toto místo. Přinesli tedy králi tuto zprávu.“ (RH 29. července 1915)

 

 

Ester

[Tato kapitola je založena na knize Ester]

 

Ester byla  nádherná židovská dívka. Po smrti  rodičů se jí ujal bratranec Mordokaj a miloval ji jako vlastní dceru. Bůh si ji použil, aby zachránila židovský národ, který v jejich časech pobýval v Perském království.

 

                V dávných dobách Pán pracoval podivuhodnými způsoby prostřednictvím posvěcených žen, které se v Jeho práci spojily s muži, které Bůh vyvolil jako své představitele. Použil si ženy, aby získal velká a přesvědčivá vítězství. Nejednou je v čase nouze povolal na frontu a jejich prostřednictvím pracoval pro spásu mnoha životů. Skrze královnu Ester Pán dosáhl mocného vysvobození pro Svůj lid. V období, kdy se zdálo, že je nemůže zachránit žádná síla na světě, se Ester a její společnice půstem, modlitbou a pohotovým jednáním střetly s problémem ohrožení židovského národa, a přinesly tomuto lidu spásu.

Studium ženského díla ve spojení s věcí Boží vDG46 dobách starého zákona nás učí poučení, že bude možné se v dnešním díle setkat se stavem nouze. Možná se neocitneme v tak kritické a mimořádné situaci jako Boží lid v dobách Ester, ale obrácené ženy často mohou učinit důležitou část díla také v těch nejskromnějších pozicích. Tak to již mnohé dělají a jsou stále připraveny k potřebnému činu. Loma Linda Messages, 570; 1911

                Velká většina Izraelců se raději rozhodla zůstat v Médo-persii, zemi svého exilu, než podstoupit strádání cesty návratu a obnovení zpustošených měst a domovů…

                Stejně jako prostřednictvím Agagovce Hamana, bezohledného muže s vysokou autoritou v Medo-persii, i dnes satan pracuje na tom, aby zmařil Boží záměry. Haman pěstoval hořkou zášť proti židu Mordokajovi. Mordokaj Hamanovi nijak neublížil, ale jednoduše mu odmítl projevit zbožnou úctu.

                Xerxes, pomýlen Hamanovými falešnými tvrzeními, byl přiveden až k tomu, aby vydal dekret ustanovující masakr veškerého židovského lidu, který je „roztroušený a oddělený mezi národy“ Médo-perského království. Nepřítelovo spiknutí bylo potlačeno Mocí, která vládne mezi lidskými dětmi. V prozřetelnosti Boží byla židovka Ester, která se bála Nejvyššího, ustanovena královnou Médo-Perského království. Mordokaj byl její blízký příbuzný. V krajní situaci, která nastala vydáním dekretu, se rozhodla apelovat na Xerxese ve prospěch svého lidu. Ester se odhodlala přijít do jeho přítomnosti jako přímluvce. „Kdo ví,“ řekl Mordokaj, „... zda jsi nedosáhla královského stavu pro chvíli, jako je tato.“

                Krize, které čelila Ester, vyžadovala rychlé a vážné jednání, ale spolu s Mordokajem si uvědomovali, že pokud by Bůh nekonal v jejich prospěch, jejich vlastní úsilí by bylo bezvýsledné. Proto si Ester vzala čas na společenství s Bohem, zdrojem její síly. „Jdi,“ navedla Mordokaje, „...shromáždi všechny Judejce nacházející se v Šúšanu a postěte se za mne. Nebudete jíst ani pít tři dny, v noci ani ve dne. Také já a mé dívky se budeme takto postit. S tím půjdu ke králi, ačkoliv to neodpovídá nařízení, a jestliže zahynu, zahynu.“ PP 598-601; 1917 DG47     Události, které následovaly v rychlém sledu – vystoupení Ester před krále, projevená laskavost vůči její osobě, hostina krále s královnou s jediným hostem Hamanem, ustaraný spánek krále, projev veřejné cti Mordokajovi a ponížení a pád Hamana, když bylo odhaleno jeho odporné spiknutí proti židovskému lidu – všechno jsou to části dobře známého příběhu. Podivuhodným způsobem Bůh působil ve prospěch Svého kajícího lidu. V každé části říše byl jezdeckými posly, kteří „kvapně vyšli, pobízeni královským slovem,“ rychle vyhlášen králem vydaný proti-dekret, který dovoloval  Hebrejům bojovat za své životy. Ve všech provinciích a ve všech městech na místech, kam dorazilo královo poselství a jeho nařízení, nastalo pro Judejce veselí, jásot, hodování a příjemný den. K Judejcům se připojovaly mnohé národy země, protože na ně padl strach z tohoto mocného národa. RH 23. ledna 1908